středa 25. října 2017

Vodní svět v Lomečku u Mrákova


Kapr na Vánoce, to je tradice. Ale proč si tyto krásné tvory neprohlédnout zblízka ve vodě?

Uprostřed průzračného lomu v areálu Lomečku u obce Starý Klíčov je totiž v osmimetrové hloubce zapuštěna největší podvodní pozorovatelna v Česku, odkud skrz padesáticentimetrová okna sledujete vodní svět.

A nejen to, tato lokalita s celoročně dobrou viditelností je vhodná pro potápěče-začátečníky i ty zkušené, kteří mají v místě základní servis (půjčovna výstroje, plnění lahví atp.). Pod vodou je také vrak lodi, umělá jeskyně a podvodní plošina. V místě je velká zastřešená terasa (kapacita 200 osob), možnost občerstvení (domácí kuchyně), v zimě je k dispozici vytápěná klubovna. Akorát psí mazlíčci musí zůstat doma, do areálu mají totiž zákaz vstupu.

Více informací najdete na facebookových stránkách: Lomeček

Emilie Loužková

foto: Ladislav Loužek

neděle 22. října 2017

Vítání občánků - podzim 2017


Ve středu 11. října se na OÚ uskutečnilo tradiční slavnostní uvítání občánků. K rodičům promluvil místostarosta Jan Opl. Akt slovem provázel předseda Komise pro občanské záležitosti Pavel Špirk. Program zpestřili svým vystoupením naši Junáci.


Do dalších let přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

Jan Opl

Zájezd HHS ZUD na Kladensko

           

HHS ZUD uskutečnil druhou zářijovou sobotu zájezd na Kladensko. Řidič autobusu pan Svoboda z Blatnice naložil v Nýřanech, Tlučné a Vejprnicích 47 členů spolku, jejich rodinných příslušníků a sympatizantů.

První zastávka byla v obci Brandýsek, která leží ve středních Čechách, asi 6 km severovýchodně od Kladna. Tam jsme zaparkovali před bývalým dolem Michael Lajer. Vyhloubení dolu probíhalo od r. 1842 a teprve v roce 1854 byla započata těžba, která se prováděla pouze 10 let (1855-1865). Náš zájezd byl na pozvání hornického spolku z Dolu Mayrau ve Vinařicích, a tak jsme na Michaelu byli očekáváni a přijati velmi vřele synem podnikatele, který provádí rekonstrukci celého objektu. Ten celý zájezd pohostil vlastnoručně vyrobenými chlebíčky a pivem. Poté následovalo seznámení s historií dolu a prohlídka objektu včetně výstupu po krkolomných schodech na těžní věž, která slouží jako rozhledna, ale jen pro opravdu odvážné jedince.

Z Brandýska jsme se přesunuli na parkoviště před věznicí ve Vinařicích a odtud kousek pěšky na slavnou Mayrovku. Důl Mayrau je pojmenován podle předsedy správní rady Judr. Kajetána Mayera. Začal se hloubit v roce 1874, uzavřen byl 30. 6. 1997 a od svého uzavření je skanzenem. Na dole se těžilo skoro 120 let a vytěžilo se přes 34 mil. tun černého uhlí. Na Mayrovce nás přijali bývalí horníci a technici dolu, kteří nás provedli po celém areálu. Zrovna v tento den také slavili den horníků a my jsme se jako čestní hosté zúčastnili slavnostního průvodu, na jehož závěru jsme obdrželi dvě knihy o dobývání uhlí v Kladenském revíru. Zajímavostí dolu je, kromě jiných technických památek, těžní zařízení s parním strojem, který je plně funkční. Parní stroj RINGHOFFER z roku 1905, který byl vyroben pro zaoceánskou loď, nakonec skončil na Mayrau jen proto, že jej plavební společnost odmítla. Na závěr dne jsme se sešli před pódiem a sledovali tam hudební produkce i se slavnou skladbou Cestička k Mayrovce. Domů nás pan Svoboda přivezl ve večerních hodinách.

Zdař bůh.
Marie Cuberová

 foto: Antonín Cubera

neděle 15. října 2017

Mladí hasiči na závodech v Heřmanově Huti



Dne 7. října se jedno družstvo mladých hasičů (kategorie mladší) a jedno družstvo dorostu zúčastnilo soutěže v Heřmanově Huti, kde se konal 2. ročník Branného závodu Mladých hasičů. Náplní této soutěže je uběhnout kilometrovou trasu a přitom plnit různé úkoly, např. požární útok (na sucho), zdravověda, topografické značky, uzly, střelba ze vzduchovky, hod granátem na cíl a další disciplíny.

Naši mladší žáci obsadili 7. místo a dorost vyhrál. 14. 10. naše mladé hasiče čeká další soutěž, okresní kolo zahajovacího srazu hry Plamen 2017–2018, které se koná ve Stýskalech a kde již bude silnější konkurence, ale doufáme, že se ani tady neztratí.

Alena Filipová


středa 11. října 2017

Jana Reissová na startu nové sezony


Jaké disciplíně se momentálně věnuješ a v jakém klubu jsi doma?
Mojí hlavní a stále nejoblíbenější disciplínou je 400 metrů překážek a už sedmým rokem jsem doma v klubu AK Škoda Plzeň. J

Jak často trénuješ a co všechno tréninky obnáší?
Obvykle trénuji pětkrát až šestkrát týdně, ale záleží na období roku. V přípravě a na soustředěních bývá tréninků více, naopak v závodním období trénujeme méně a více odpočíváme.

Trénink mi zabere většinou 2,5 - 3 hodinky. Skládá se z rozběhání, rozcvičení a poté je zaměřen vždy na něco trochu jiného. Někdy rozvíjíme rychlost, jindy se třeba věnujeme posilovně, technice překážek, vytrvalosti či různým běžeckým úsekům. K trénování samozřejmě patří i správná regenerace. Alespoň jednou týdně chodím na masáž, do sauny a do vířivky, abych předešla zraněním, mohla správně zregenerovat a výkonnost mohla jít nahoru.

Máš za sebou celou řadu úspěchů. Který ty sama považuješ za dosud největší?
Nejvíce si zatím vážím svého českého rekordu na 300 m překážek, který jsem zaběhla v Chebu roku 2013 a je platný dodnes. Dále bych mezi své největší úspěchy zařadila čtvrté místo ze štafety z Mistrovství světa dorostenců v Donětsku (2013) a do třetice samozřejmě desáté místo na 400 m překážek z Mistrovství světa juniorů v Oregonu (2014).

Výborné výkony Ti otevřely i cestu za moře. Prozradíš o svém pobytu v Americe víc? A co Ti tahle zkušenost dala?
Ano, díky účastem na MS jsem dostala hned několik nabídek stipendií na různé univerzity v USA. Jelikož jsem v sezoně 2015 nezávodila kvůli zranění nártu, rozhodla jsem se využít šanci, dokud jsem měla příležitost dostat stipendium. Mimo atletiku mám i mnoho koníčků a jazyky jsou jedním z nich, proto jsem moc neváhala, složila jsem potřebné zkoušky a vydala se za moře. Na rozdíl od jiných atletů, kteří měli namířeno do USA stejně jako já, jsem od začátku věděla, že tam chci jen na jeden školní rok, ne na celé čtyřleté studium. Měla jsem vizi, že si rozšířím obzory, získám zkušenosti, zlepším se v jazyce, získám nové přátele a hlavně budu moci skloubit studium s tím, co mě baví a naplňuje - atletikou.

Před odletem do USA jsem byla už úplně vyléčená a připravená vyzkoušet nové tréninkové metody, které podle mého nastávajícího amerického trenéra měly zlepšit moji maximální rychlost a posunout mě dále v mé atletické kariéře. Zprvu jsem byla velmi nadšená a vděčná, že díky atletice mohu načerpat zkušenosti, které bych doma nezískala. Teď mohu říci, že Amerika pro mě byla jednou velkou životní lekcí, a to vůbec ne lehkou…

Když začnu tím negativním, tak po sportovní stránce bylo téměř vše jinak, než mi bylo původně řečeno univerzitním trenérem. Dalo by se to přirovnat spíše ke školnímu kroužku atletiky než k profesionálnímu sportu. To byl pro mě velký šok, jelikož jsem se chtěla výkonnostně posunout dopředu. K dalším klíčovým sportovním nedostatkům bych určitě přiřadila, že jsme neměli k dispozici žádnou regeneraci (sauny, vířivky, masáže), abychom předešli zraněním. Fyzioterapeuti se o nás postarali, až když přišlo zranění, takže prevence tam neexistovala. Přístup trenérů ke svěřencům byl úplně jiný - spíše jako čísla v týmu než individuální přístup, který je potřeba. Co se náplně tréninků týče, chodili jsme už v 5:30 ráno do posilovny zvedat celkem těžké váhy, naopak běhu jsme se moc nevěnovali. Na tento systém jsem velmi brzy doplatila a získala únavovou zlomeninu nártu. S tím jsem ještě musela odběhnout hlavní univerzitní závody, takže jsem se pak s běháním mohla na další půlrok rozloučit. Druhý semestr jsem se rozhodla jít si svojí cestou a trenéry neposlouchat, abych domů mohla přijet zase zdravá.

Když pominu sport, který mi zrovna na této univerzitě nevyšel, nejvíce mě zaskočil životní styl, kterým se v USA žije. Jednoduše řečeno - je velmi nezdravý a mně osobně vůbec nevyhovoval.

Naopak, čeho si nesmírně vážím a z čeho stále čerpám, jsou zkušenosti z akademického pole univerzity. Studium mě nesmírně bavilo, celý studijní systém mi velmi vyhovoval. Anglicky doteď mluvím téměř jako česky. Často čtu knížky v angličtině, sem tam něco překládám a doučuji. A v neposlední řadě jsem poznala spoustu skvělých lidí, kteří tam pro mě byli, když jsem potřebovala, a díky nimž jsem se tam mohla cítit trochu jako doma, čehož si nesmírně vážím. Stále jsem s nimi v kontaktu a loni mě dokonce navštívili tady v ČR.

Takže když to shrnu, den mého příletu zpátky patřil mezi nejšťastnější dny mého života. Nejen, že jsem se vrátila k příteli, který na mě vydržel čekat celý rok, ale také jsem se vrátila mezi své nejbližší a přátele a zjistila, že nejlépe je tam, kde je vaše srdce. J Po návratu jsem také přehodnotila své původní plány jít na VŠCHT do Prahy, dala jsem si od školy rok pauzu a připravovala se na studium na Lékařské fakultě tady v Plzni, kde jsem začala studovat minulý týden. Také jsem se vrátila ke svým bývalým trenérům a mám zase velkou motivaci na sobě makat, abych se vrátila k výkonům, které jsem měla před odletem do USA a mohla opět reprezentovat ČR na větších akcích.

V neděli 10. září ses představila na Mistrovství České republiky družstev mužů a žen v Plzni. Jak závod proběhl?
Na tento závod jsem se velmi těšila, jelikož to bylo závěrečné extraligové kolo, kde jsme jako tým měly šanci bojovat o medaili. Startovala jsem na své trati 400 m překážek, dále jsem si zkusila, jen tak pro bod, hodit oštěpem a na závěr jsem byla součástí štafety 4 x 400 metrů. Byl to úplně poslední závod dlouhé letní sezóny, takže celkově výsledky nebyly tak kvalitní, ale hlavní je, že se nám jako týmu podařilo dosáhnout na medaili. Slavily jsme bronz, což od roku 1992 byla historicky druhá medaile našeho extraligového týmu žen na MČR. J

Jinak mým cílem letos bylo splnit limit na ME do 22 let, který mi utekl jen o pár setinek. I tak je to pro mě velký pokrok po 2 letech zranění a ukazatel, že jdu zase správným směrem k výkonům, které jsem měla před odletem do USA.

Kromě sportu studuješ Lékařskou fakultu UK v Plzni. Nedá se tedy říct, že by sis vybírala zrovna snadnou cestu. Jak se ti daří studium a náročný sport skloubit?
Už to tak je, že si odjakživa ráda dávám velké cíle. J Škola mi nikdy nedělala problém, spíše naopak. Ráda se vzdělávám a učím nové věci a na studium se těším. Vím, že jsem si nevybrala nejlehčí studium ke sportu, ale mám ráda výzvy a věřím, že to zvládnu obojí, alespoň prvních pár let studia. Až to skloubit nepůjde, budu si trénovat sama rekreačně. Nejsem typ, který by dokázal celý den jen sedět u učení, a myslím, že tréninky pro mě budou dobré odreagování.

Co se zkušeností se studiem týče, mám za sebou teprve první týden a spíše se ještě rozkoukávám. Zatím jen mohu říct, že jsem velmi spokojená s novým kolektivem, vyučujícími, rozvrhem i výukou. Tak uvidíme… J

Na co se momentálně připravuješ?
Minulý týden začala příprava na halovou (zimní) sezonu, kterou tak moc v lásce nemám, jelikož se tam moje disciplína neběhá, a celkově se mi v hale závodí hůře. Každopádně je to nutnost, abych byla dobře připravená na letní sezonu, kde se zas budu plně věnovat běhu na 400 m překážek. Mým hlavním cílem pro nadcházející sezonu je se znovu přiblížit ke svému osobáku a celkové výkonnosti, kterou jsem měla před zraněním a odletem do USA. Příští rok se nekoná žádná velká akce jako MS nebo ME, tak bych chtěla alespoň reprezentovat ČR na Mezistátním utkání do 22 let a zúčastnit se nějakých hezkých mítinků v zahraničí.

A na závěr – máš nějaký sportovní sen, který by sis chtěla splnit?
Vždy jsem uváděla olympiádu, asi jako každý sportovec. Ale s nohama na zemi bych si teď nejvíce přála se vrátit k dřívější výkonnosti a navrátit se tak do české špičky v této disciplíně. Když se mi tohle podaří, mohu si pak dávat cíle vyšší, protože se budu mít z čeho odrazit.

Na závěr nezbývá než Janině moc poděkovat za rozhovor a popřát, ať se jí daří ve sportu i osobním životě.

Michala Mathauserová

pátek 6. října 2017

Tlučná a Vejprnice jsou blíže zákazu kamionů. Ladí značky

Obce se chtějí zbavit těžké dopravy, která je používá jako zkratku.

Rekonstrukce průtahu Tlučnou je v plném proudu, silničáři už vyfrézovali silnici poničenou roky dopravy, zejména té těžké. Zároveň s tím pokračuje Tlučná a sousední Vejprnice ve snaze zakázat kamionům vjezd do obcí.

Kamioňáci obce využívají jako zkratku mezi Plzní, dálnicí D5, průmyslovou zónou u Nýřan a hlavním tahem na Stříbro. Vyhýbají se mýtné bráně, ničí silnice, které pro takový provoz nevznikly, mohou ohrožovat chodce. Jenže zatímco v Nýřanech už zákaz mají, tady ještě ne.
Vše je, zdá se, na dobré cestě. „Rekonstrukce našeho průtahu má skončit do konce října. Bylo by logické, kdyby se zákazové značky objevily hned, aby těžká doprava nenajela hned na novou silnici,“ míní starosta Tlučné Stanislav Volf.

Tak rychlé to ovšem podle generálního ředitele Správy a údržby silnic Plzeňského kraje Pavla Panušky nebude. „Omezení tranzitu zatím do obcí nepřibude kvůli zamítavému stanovisku policie. Projekt musíme spolu s obcemi přepracovat a dát zpět na policii,“ řekl s tím, že zákaz má podle něj šanci na úspěch.

Policie upozornila na to, že zákazové značky ve Vejprnicích a Tlučné by se měly doplňovat se stávajícím i plánovaným dopravním značením v okolí obcí a také v Plzni. Kamiony by zkrátka neměly dojet až k obci a tam se kvůli stopce dostat do slepé uličky a hledat místo k otáčení. To je třeba doladit. „Dejme tomu už v Plzni u autobusového nádraží by měla být značka, že kamiony do Vejprnic nemohou a mají jet po Domažlické,“ popsal starosta Vejprnic Pavel Karpíšek.

Zástupci obcí, silničářů, policie a jiní měli naposledy schůzku v červnu, teď se chystá další. „Samozřejmě na schůzce také padly názory a otázky, proč vlastně zákaz chceme. My jsme vysvětlovali naše důvody a na zákazu trváme, protože tranzitní doprava do našich obcí nepatří,“ dodal vejprnický starosta.


převzato z Plzeňského deníku (publikováno 21. září 2017, autor: Pavel Korelus)

pondělí 2. října 2017

Myslivci vyrobili a rozvěsili ptačí budky


Že není život zvěře a zvířat žijících v okolí obce lhostejný členům Mysliveckého spolku Tlučná, dokazuje nejen to, že v zimě přikrmují zvěř, ale i to, že letos vyrobili 9 ptačích budek a ty rozvěsili na stromy v okolních lesích. Budky jsou vyrobené tak, aby byli jejich obyvatelé ochráněni před predátory (hlavně kuna a kočka), mají hlubokou dutinu a absenci bidýlka.

Velké množství druhů našich ptáků dělá svá hnízda v dutinách stromů. Někteří ptáci si dokáží dutinu udělat sami, ale většina jich je závislá na dutinách již existujících, buďto vyhnilých nebo vytesaných jejich původními obyvateli. Úbytek suchých stromů s dutinami vede k tomu, že je nedostatek přirozených hnízdišť těchto malých ptáků, a proto je potřeba vytvářet hnízdiště umělá.

Podzim je nejvhodnější dobou pro instalaci ptačích budek. Budka do jara stihne splynout s okolím a někteří ptáci si místo k hnízdění vybírají již na podzim a budek vyvěšených na jaře by si nemuseli všimnout.

S výrobou a vyvěšováním ptačích budek chceme nadále pokračovat. Již máme nakoupený materiál na dalších cca 15 budek.

Dušan Razím

foto: Dušan Razím

Výlet SPCCH do Hrusic a Dobříše


Na 9. 9. 2017 připravil výbor SPCCH pro své členy výlet do Hrusic a Dobříše. Dopoledne jsme navštívili Památník Josefa Lady a Aleny Ladové a prohlédli si expozici ve vile, kterou nechal J. Lada postavit ve 30. letech. Znovu jsme si připomněli, jak moc ovlivnil naše dětství a podílel se na vývoji našeho estetického vnímání, a to nejen nás, Čechů, ale dětí v mnoha zemích celého světa. V expozici jsou umístěny reprodukce jeho obrazů, kreseb a ilustrací. Podstatnou část tvoří jeho obrázkové knihy s vlastním textem, které jsou přeloženy do mnoha jazyků. Ilustroval i další sbírky pohádek, celkem je to 121 dětských a 197 knih pro dospělé. Dospělí ve více než 40 zemích mají s Ladou spojeny Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška, nejznámější českou knihu ve světě. V okolí vily jsou umístěny figurky z jeho knih a  kocour Mikeš je v podstatě průvodcem po Hrusicích. Na oběd jsme zašli na hrusickou náves do hospody U Sejků, která stojí od 80. let 19. století a stále plní svoji funkci. Objekt je stylově vymalován Ladovými obrázky.

Odpoledne jsme přejeli na zámek Dobříš – v 17. stol. přestavěný hrad v rokokovém stylu. Zámek po 2. světové válce sloužil jako Domov spisovatelů, od r. 1998 je opět ve vlastnictví Colloredo-Mansfeldů. Prohlédli jsme si zámeckou expozici a překrásný francouzský park s buxusovým bludištěm (opět v rokokové úpravě) a anglický park. Zámek i park jsou známy z mnoha filmů českých i zahraničních, pro nás nejznámější je Princezna ze mlejna 1 a 2. V parku jsou sochy z dílny plzeňského rodáka Ignáce Františka Platzera. Impozantní je zrestaurovaná fontána Napájení Heliových koní. Vlastníci pokračují v úpravách, naplánovaná je úprava bludiště v parku a oprava oranžérie do původního barokního stylu.

V letošním roce jsme navštívili v květnu Garden Park v Jenči u Prahy a zámek Zbiroh, návštěvou Hrusic a Dobříše jsme ukončili výletní sezonu.

Anna Froňková

foto: Ladislav Loužek

Jak se běhá maraton


Jak začít. Snad bláznivým nápadem – zkusit si zaběhnout horský maraton. A když horský, tak rovnou v Alpách. A když v Alpách, tak rovnou v centru alpských čtyřtisícovek, ve švýcarském Zermattu, kolem „krále hor“ Matternhornu. Datum konání maratonu bylo 1. 7. 2017 a na takové závody je nutné přihlašovat se ve velkém předstihu, neboť takových šílenců je mnoho a počet startujících bývá limitován.

Přihlášku jsem odeslal již v říjnu 2016, což má své výhody. Jednak máte dostatek času na přípravu, a hlavně jste motivovaní tím magickým datem startu závodu a řeknete si: „Času dost, to toho naběhám.“ Nebudu vás unavovat průběhem mé přípravy, jen uvedu, že kopce jsem trénoval téměř každodenními výběhy na místní haldu a v závěru přípravy několika tréninky na Šumavě. Pro případné zájemce uvádím, že minimální měsíční objem naběhaných kilometrů byl 300. Ale motivace po přihlášení byla opravdu silná.

Účast na závodu jsem spojil s rodinnou dovolenou, aby z toho taky manželka něco měla. Start závodu byl v městečku St. Niklaus v nadmořské výšce 1 300 m. Když budu předbíhat, tak cíl byl nad městečkem Zermatt v nadmořské výšce 2 600 m. Na startu jsem se cítil v pohodě (měl jsem přece natrénováno), počasí kolem 15 stupňů, prostě ideální stav. Neměl jsem představu, co se mnou celá trasa udělá, tak jsem se od startu opravdu „krotil“ a nenechal se vyprovokovat některými sprintery, kteří začali, jako kdyby měli před sebou závod na 100 m. První polovina závodu nijak nepřipomínala horský běh. Běželo se z větší části po štěrkových cestách, zčásti i po silnici. Na metě půlmaratonu jsem měl čas 1.45 hod. Tak jsem zajásal, protože jsem se cítil opravdu dobře a čas byl nadmíru dobrý. Nutno podotknout, že jsem si stanovil plán maraton uběhnout v limitu 4.30 hod., takže jsem byl hluboko pod limitem, ale to „nejlepší“ jsme měli před sebou. Od 23. km začalo poměrně brutální 7 km dlouhé stoupání, kde už celkem dost lidí šlo. Já jsem byl ještě schopen běžet, i když to nebylo o moc rychlejší než chůze. Říkal jsem si: „Je to běžecký závod, přece nepůjdeš.“ To jsem ještě nevěděl, že mě čekají úseky, kde budu rád, že vůbec jdu. Ale na 30. km jsem ještě bez chůze doběhl.

Pak se trasa narovnala, ale žádná idylka to nebyla. Začal pravý horský terén, úzká pěšina po vrstevnici nahoru dolů zpestřená kamenitým povrchem, kde unavené nohy měly tendenci se podlamovat. Od 38. km začalo další stoupání. To už jsem i já porušil „pravidla“ běhu, nohy už to nezvládaly, a tak jsem asi kilometrový kopec šel, jako ostatně už všichni, co byli kolem mě. Od 39. do 40. km byla rovná písčitá cesta, kde si nohy trochu odpočinuly a dalo se ještě běžet. Na 40. km jsem měl čas rovné 4 hodiny, ale poslední 2 km bylo opět brutální stoupání podél horské dráhy na Görnegrat, kde už opravdu neběžel nikdo. Pro zajímavost, tyto poslední dva kilometry jsem šel, ne běžel, 24 minut. Nutno podotknout, že tady už se pořadí neměnilo, všichni to ušli zhruba stejným tempem.

Do cíle už byla rovina, takže mohu říci, že jsem cílem proběhl, ne prošel. Byl jsem spokojený, plán co se týká času, jsem si splnil. V kategorii muži 55 let jsem obsadil 5. místo, celkově 59. z 800 doběhnutých závodníků.

Co říci na závěr. Krásný závod, krásná atmosféra, počasí se vydařilo. Každému doporučuji a myslím, že to lze zařadit k zážitkům, které se nezapomínají, ani když si člověk nebude moci vzpomenout, co dělal včera.

Antonín Pospíšil

Memoriál Jana Tauše


První zářijová sobota byla na fotbalovém stadionu TJ Tlučná vyhrazena 5. ročníku Memoriálu Jana Tauše, vypsaného tento rok pro kategorii mladších žáků.

Tento turnaj je pořádán na počest vzácného člověka, bývalého hráče a později předsedy fotbalového oddílu, který se velkou měrou zasloužil o rozvoj kopané, ale i celé tělovýchovy v obci. Přihlášeno bylo šest družstev, a to jmenovitě z Nýřan, Kozolup, Vochova, Stodu, Kamenného Újezda a v neposlední řadě i domácí celek. Hrálo se systémem každý s každým 2 x 10 minut. Škoda jen, že mužstvo Nýřan do Tlučné nepřijelo a nakonec se hrálo pouze v pěti.

V 9 hodin, po nástupu všech celků, zahájil turnaj předseda fotbalového oddílu TJ Tlučná Pavel Hajšman. Na dvou hřištích se odehrávaly zápasy plné napětí a s velkým nasazením všech aktérů. Po odehrání plánovaných utkání byly výsledky sečteny a vykrystalizovalo konečné pořadí. Domácí tým potvrdil, že je dobře připraven, a turnaj vyhrál.

Závěr patřil předání ocenění. Všechna mužstva dostala poháry a medaile. Byl vyhlášen nejlepší hráč a ten oblékal barvy Kozolup. Nejlepší brankář hájil svatyni celku Stodu a nejlepším střelcem celého turnaje byl Ondra Šedivý z Tlučné.

Turnaj proběhl bez problémů a měl solidní úroveň, k čemuž dopomohly zúčastněné týmy rovným dílem a přispěly tak měrou vrchovatou k uctění památky Jana Tauše.

Dík patří organizátorům za hladký průběh a též panu Miloši Menclovi a jeho rodině za sponzorský dar, který na tento turnaj věnovali. Doufáme, že tradice zůstane zachována a příští rok se můžeme těšit na 6. ročník tohoto memoriálu.

Jaroslav Netrval

neděle 1. října 2017

Přístavba nářaďovny v tělocvičně



foto: Pavel Liška

Žádost na založení parku v Tlučné byla podána



Přednáška - pohybová aktivita ve vyšším věku


Memoriál R. Homolky a L. Filipa


5. ročník memoriálu se konal v sobotu 2. září 2017. Zahájení soutěže bylo v 13 hodin v hasičské zbrojnici. Závodů v netradičním požárním útoku se zúčastnilo celkem pět družstev. Po ukončení pokusů následovala tajná disciplína. Letos měla družstva za úkol určit věcné prostředky. Na prvním místě se umístil SDH Bolevec, místní hasiči obsadili druhé místo. Děkujeme každému, kdo si i v nevlídném počasí udělal čas a přišel podpořit naše „chlapy“.

Marcela Špachmannová

foto: Petr Špachmann ml.