Jaké
disciplíně se momentálně věnuješ a v jakém klubu jsi doma?
Mojí hlavní a stále nejoblíbenější
disciplínou je 400 metrů překážek a už sedmým rokem jsem doma v klubu AK
Škoda Plzeň. J
Jak
často trénuješ a co všechno tréninky obnáší?
Obvykle trénuji pětkrát až šestkrát
týdně, ale záleží na období roku. V přípravě a na soustředěních bývá
tréninků více, naopak v závodním období trénujeme méně a více odpočíváme.
Trénink mi zabere většinou 2,5 - 3
hodinky. Skládá se z rozběhání, rozcvičení a poté je zaměřen vždy na něco
trochu jiného. Někdy rozvíjíme rychlost, jindy se třeba věnujeme posilovně,
technice překážek, vytrvalosti či různým běžeckým úsekům. K trénování
samozřejmě patří i správná regenerace. Alespoň jednou týdně chodím na masáž, do
sauny a do vířivky, abych předešla zraněním, mohla správně zregenerovat a
výkonnost mohla jít nahoru.
Máš
za sebou celou řadu úspěchů. Který ty sama považuješ za dosud největší?
Nejvíce si zatím vážím svého českého
rekordu na 300 m překážek, který jsem zaběhla v Chebu roku 2013 a je
platný dodnes. Dále bych mezi své největší úspěchy zařadila čtvrté místo ze
štafety z Mistrovství světa dorostenců v Donětsku (2013) a do třetice
samozřejmě desáté místo na 400 m překážek z Mistrovství světa juniorů
v Oregonu (2014).
Výborné
výkony Ti otevřely i cestu za moře. Prozradíš o svém pobytu v Americe víc?
A co Ti tahle zkušenost dala?
Ano, díky účastem na MS jsem dostala
hned několik nabídek stipendií na různé univerzity v USA. Jelikož jsem v
sezoně 2015 nezávodila kvůli zranění nártu, rozhodla jsem se využít šanci,
dokud jsem měla příležitost dostat stipendium. Mimo atletiku mám i mnoho
koníčků a jazyky jsou jedním z nich, proto jsem moc neváhala, složila jsem
potřebné zkoušky a vydala se za moře. Na rozdíl od jiných atletů, kteří měli
namířeno do USA stejně jako já, jsem od začátku věděla, že tam chci jen na
jeden školní rok, ne na celé čtyřleté studium. Měla jsem vizi, že si rozšířím
obzory, získám zkušenosti, zlepším se v jazyce, získám nové přátele a
hlavně budu moci skloubit studium s tím, co mě baví a naplňuje -
atletikou.
Před odletem do USA jsem byla už úplně
vyléčená a připravená vyzkoušet nové tréninkové metody, které podle mého
nastávajícího amerického trenéra měly zlepšit moji maximální rychlost a posunout
mě dále v mé atletické kariéře. Zprvu jsem byla velmi nadšená a vděčná, že
díky atletice mohu načerpat zkušenosti, které bych doma nezískala. Teď mohu
říci, že Amerika pro mě byla jednou velkou životní lekcí, a to vůbec ne lehkou…
Když začnu tím negativním, tak po
sportovní stránce bylo téměř vše jinak, než mi bylo původně řečeno univerzitním
trenérem. Dalo by se to přirovnat spíše ke školnímu kroužku atletiky než
k profesionálnímu sportu. To byl pro mě velký šok, jelikož jsem se chtěla
výkonnostně posunout dopředu. K dalším klíčovým sportovním nedostatkům
bych určitě přiřadila, že jsme neměli k dispozici žádnou regeneraci (sauny,
vířivky, masáže), abychom předešli zraněním. Fyzioterapeuti se o nás postarali,
až když přišlo zranění, takže prevence tam neexistovala. Přístup trenérů ke
svěřencům byl úplně jiný - spíše jako čísla v týmu než individuální
přístup, který je potřeba. Co se náplně tréninků týče, chodili jsme už
v 5:30 ráno do posilovny zvedat celkem těžké váhy, naopak běhu jsme se moc
nevěnovali. Na tento systém jsem velmi brzy doplatila a získala únavovou
zlomeninu nártu. S tím jsem ještě musela odběhnout hlavní univerzitní
závody, takže jsem se pak s běháním mohla na další půlrok rozloučit. Druhý
semestr jsem se rozhodla jít si svojí cestou a trenéry neposlouchat, abych
domů mohla přijet zase zdravá.
Když pominu sport, který mi zrovna na
této univerzitě nevyšel, nejvíce mě zaskočil životní styl, kterým se v USA
žije. Jednoduše řečeno - je velmi nezdravý a mně osobně vůbec nevyhovoval.
Naopak, čeho si nesmírně vážím a
z čeho stále čerpám, jsou zkušenosti z akademického pole univerzity.
Studium mě nesmírně bavilo, celý studijní systém mi velmi vyhovoval. Anglicky
doteď mluvím téměř jako česky. Často čtu knížky v angličtině, sem tam něco
překládám a doučuji. A v neposlední řadě jsem poznala spoustu
skvělých lidí, kteří tam pro mě byli, když jsem potřebovala, a díky nimž
jsem se tam mohla cítit trochu jako doma, čehož si nesmírně vážím. Stále jsem
s nimi v kontaktu a loni mě dokonce navštívili tady v ČR.
Takže když to shrnu, den mého příletu
zpátky patřil mezi nejšťastnější dny mého života. Nejen, že jsem se vrátila
k příteli, který na mě vydržel čekat celý rok, ale také jsem se vrátila
mezi své nejbližší a přátele a zjistila, že nejlépe je tam, kde je vaše
srdce. J Po návratu jsem také přehodnotila své
původní plány jít na VŠCHT do Prahy, dala jsem si od školy rok pauzu a připravovala
se na studium na Lékařské fakultě tady v Plzni, kde jsem začala studovat
minulý týden. Také jsem se vrátila ke svým bývalým trenérům a mám zase velkou
motivaci na sobě makat, abych se vrátila k výkonům, které jsem měla před
odletem do USA a mohla opět reprezentovat ČR na větších akcích.
V neděli
10. září ses představila na Mistrovství České republiky družstev mužů a žen
v Plzni. Jak závod proběhl?
Na tento závod jsem se velmi těšila,
jelikož to bylo závěrečné extraligové kolo, kde jsme jako tým měly šanci
bojovat o medaili. Startovala jsem na své trati 400 m překážek, dále jsem si
zkusila, jen tak pro bod, hodit oštěpem a na závěr jsem byla součástí štafety 4
x 400 metrů. Byl to úplně poslední závod dlouhé letní sezóny, takže celkově
výsledky nebyly tak kvalitní, ale hlavní je, že se nám jako týmu podařilo
dosáhnout na medaili. Slavily jsme bronz, což od roku 1992 byla historicky
druhá medaile našeho extraligového týmu žen na MČR. J
Jinak mým cílem letos bylo splnit
limit na ME do 22 let, který mi utekl jen o pár setinek. I tak je to pro mě
velký pokrok po 2 letech zranění a ukazatel, že jdu zase správným směrem
k výkonům, které jsem měla před odletem do USA.
Kromě
sportu studuješ Lékařskou fakultu UK v Plzni. Nedá se tedy říct, že by sis
vybírala zrovna snadnou cestu. Jak se ti daří studium a náročný sport skloubit?
Už to tak je, že si odjakživa ráda
dávám velké cíle. J Škola mi
nikdy nedělala problém, spíše naopak. Ráda se vzdělávám a učím nové věci a na
studium se těším. Vím, že jsem si nevybrala nejlehčí studium ke sportu, ale mám
ráda výzvy a věřím, že to zvládnu obojí, alespoň prvních pár let studia. Až to
skloubit nepůjde, budu si trénovat sama rekreačně. Nejsem typ, který by dokázal
celý den jen sedět u učení, a myslím, že tréninky pro mě budou dobré odreagování.
Co se zkušeností se studiem týče, mám
za sebou teprve první týden a spíše se ještě rozkoukávám. Zatím jen mohu říct,
že jsem velmi spokojená s novým kolektivem, vyučujícími, rozvrhem i
výukou. Tak uvidíme… J
Na
co se momentálně připravuješ?
Minulý týden začala příprava na
halovou (zimní) sezonu, kterou tak moc v lásce nemám, jelikož se tam moje
disciplína neběhá, a celkově se mi v hale závodí hůře. Každopádně je to
nutnost, abych byla dobře připravená na letní sezonu, kde se zas budu plně věnovat
běhu na 400 m překážek. Mým hlavním cílem pro nadcházející sezonu je se znovu
přiblížit ke svému osobáku a celkové výkonnosti, kterou jsem měla před zraněním
a odletem do USA. Příští rok se nekoná žádná velká akce jako MS nebo ME, tak
bych chtěla alespoň reprezentovat ČR na Mezistátním utkání do 22 let a
zúčastnit se nějakých hezkých mítinků v zahraničí.
A
na závěr – máš nějaký sportovní sen, který by sis chtěla splnit?
Vždy jsem uváděla olympiádu, asi jako
každý sportovec. Ale s nohama na zemi bych si teď nejvíce přála se vrátit
k dřívější výkonnosti a navrátit se tak do české špičky v této
disciplíně. Když se mi tohle podaří, mohu si pak dávat cíle vyšší, protože se
budu mít z čeho odrazit.
Na závěr nezbývá než Janině moc
poděkovat za rozhovor a popřát, ať se jí daří ve sportu i osobním
životě.
Michala Mathauserová
Žádné komentáře:
Okomentovat