O žebrácké holi...

Po zahájení těžby uhlí v okolí Tlučné a v obci samotné se zásadním způsobem změnila sociální skladba obyvatelstva obce. Vedle sedláků, řemeslníků a obchodníků zde byli zemědělští dělníci a nově také horníci a řemeslníci zaměstnaní na dole. Práce na šachtě byla specifická, fyzicky náročná a také nebezpečná. Situace horníků nebyla ještě ani v prvních letech republiky ideální, ale postupně se jejich pracovní podmínky a sociální zabezpečení vylepšovalo. Problém nastal, pokud horník odešel na penzi a navíc trpěl nějakou chorobou či postižením. Dostával sice příspěvek z bratrské pokladny a občas i od obce, ale málokdy to stačilo na pokrytí životních potřeb, zejména pokud na jeho příjmu byly závislé další osoby. Pak nezbylo, než se vydat o žebrácké holi. Žebrota byla trestána jako přestupek okresními soudy a byly za ni ukládány peněžité tresty, v případě jejich nedobytnosti tresty vězení v řádech dnů až týdnů. Pokud byl žebrák přistižen při činu, byl zatčen, dodán do vazby a po učiněném oznámení bylo soudem rozhodnuto o jeho dalším osudu. Tuláci z povolání tak ve svém trestním rejstříku vykazovali i desítky takových odsouzení. Někdy ovšem situace vyžadovala jiný přístup, než ukládal zákon. Se zvláštním dobrodiním četnictva i obce Tlučná se lze setkat v případě hornického penzisty Václava Červenky.

V roce 1940 bylo Václavu Červenkovi 68 let. Pocházel z Hromnice, ale dlouhodobým pobytem v obci získal domovské právo v Tlučné. Celý život strávil prací na dolech, naposledy na šachtě Krimich v Tlučné. Celý život znal jen dřinu, neuměl ani číst ani psát. Jako hornický invalida, měl amputovanou levou nohu, bral penzijní příspěvek z bratrské pokladny ve výši 140 K měsíčně. Obec Tlučná mu navíc vyplácela chudinskou podporu ve výši 50 K měsíčně. Na podzim válečného roku 1940 se dostal do situace, kdy podpora nestačila pokrýt potřebu jeho domácnosti. Byl zcela nemajetný a s o šest let mladší manželkou Kateřinou bydlel v nájmu v Tlučné č. 180. Měsíčně platil 30 K činže. Manželka onemocněla a náklady na léčení a stále nedostupnější léky a potraviny přesahovaly možnosti hornického penzisty. Dne 15. listopadu 1940 se vydal do sousedních Vejprnic a chodě od domu k domu dovolával se veřejné dobročinnosti. Při svém počínání byl přistižen šstržm. Jaroslavem Filipem z četnické stanice Vejprnice. Četník Červenku předvedl na stanici a zde s ním sepsal protokol. Zjištěný případ žebroty zřejmě nebyl první, nicméně okolnosti, za jakých byl Červenka k žebrotě donucen, přiměly štábního strážmistra k tomu, že bývalého horníka nezatkl a nedodal do soudní vazby. Dokonce mu ponechal i vyžebrané peníze ve výši 16 K a 25 hal. Kromě povinného oznámení na okresní úřad neučinil četník vůči jmenovanému žádné opatření: „Pozastavenému Josefu Červenkovi by bylo skutečně v nynější době zapotřebí větší podpory, aby se mohl s manželkou uživiti, aniž by byl nucen chodit žebrotou.“ Na základě oznámení nařídil okresní úřad v Plzni obci Tlučná, aby se o Červenku přiměřeně postarala, aby nemusel dále chodit žebrotou a byl schopen uživit sebe i manželku. Na základě toho byl Josef Červenka nastěhován ke své dceři, čímž ušetřil peníze za nájemné. Doporučení o tom, aby Červenkovi byla nalezena práce, nemohlo být splněno s ohledem na jeho stáří a invaliditu. Obec mu však opakovaně pomohla mimořádnými příspěvky.

Z výše uvedeného případu vyplývá, že i v takové době, jako byl přelom let 1940 a 1941, se našli ve státním a obecním aparátu lidé, kterým osud druhých nebyl lhostejný a svým bližním dokázali pomoci i za cenu nedodržení některého předpisu.

Tomáš Herajt