Ortler je nádherná a veliká hora. Říká se mu také král východních Alp. Se svými 3 905 metry se jedná o nejvyšší horu Tyrolska a do roku 1919, kdy území dnešního Jižního Tyrolska patřilo Rakousku-Uhersku, to byla nejvyšší hora mocnářství. Na vrchol vede několik horolezeckých cest a mezi nejzajímavější patří výstup přes hřeben Hintergrat.
Budíček máme ve 4.30 hod. a v 5.00 hod. vyrážíme. Počasí máme celkem příjemné, je i docela teplo. Začátek je pohodová procházka, ale po zhruba půlhodině chůze cesta přechází v prudký suťový svah, kterým stoupáme pod hřeben kopce, kde začínají první lezecké úseky. Dostáváme se na skalní hřeben a dosahujeme výšky kolem 3 000 m. Skalní plotny jsou čerstvě zasněžené a nastává nutnost nasadit mačky. Po vystoupání na hřeben se dostáváme na velké sněhové pole. Tato pasáž by se dala nazvat odpočinkovou. Po překonání sněhového pole cca 300 m opět nastupujeme na hřeben a dostáváme se k prvnímu klíčovému místu, tzv. jehla Signalkopf. Jedná se o vysoký skalní hrot na hřebeni, který nelze přelézt a obchází se zleva. Je potřeba krátce slanit několik metrů pod hřeben, kde je úzký skalnatý práh a naštěstí jsou zde ve stěně dva nýty pro zajištění lanem. Bez jištění by byl pro nás tento úsek asi nepřekonatelný, neboť skalní práh je zasněžený a mnohasetmetrová hlubina pod námi není zrovna lákavý cíl pro pády.
Po překonání tohoto místa následuje úzký vzdušný skalnatý hřeben. Krásné místo pro kochání, ale bohužel přednější je jej bezpečně přejít. Místa na hřebeni jsou místy široká jen několik centimetrů a to nedává mnoho možností na výhled po okolí. Hned za tímto hřebenem nás čeká nejtěžší část výstupu. Asi čtyřmetrová hladká stěnka, ale naštěstí dobře odjištěná. V polovině je skoba a na konci stěnky řetězové oko, kterého se dá zachytit a vyšvihnout nahoru.
Po této pasáži pokračujeme po hřebeni s relativně lehčími lezeckými úseky, kde se pro jistotu několikrát jistíme, neboť skály jsou zasněžené, a to dělá terén o dost těžším. Nacházíme se na hřebeni hory a uklouznutí znamená zhruba tříkilometrový „let“ až do údolí.
Asi ve třetí čtvrtině výstupu nás čeká ještě jedno kratší sněhové pole, ale o to strmější, cca 45 stupňů. Obtížnost tohoto pole je daná tím, že je zde dost vyfoukaný sníh, a proto je nutné se plně soustředit na zasekávání maček a cepínu. Po přelezení sněhového pole opět nastupujeme na hřeben, ještě několik lezeckých úseků a jsme na vrcholu.
Radost je veliká, i když jsme věděli, že sestup také není žádná procházka. Je 14.00 hod., počasí pěkné, svítí slunce, což má ale za následek tání ledovce. Brouzdáme se rozbředlým sněhem a musíme se vyhýbat ledovcovým trhlinám, kterých je tady opravdu požehnaně. Nevím, jak jsou hluboké, protože nikdo z nás na dno nedohlédl. Po skončení ledovce následuje skalnatý terén, místy zajištěný lany a řetězy, a prudší místa slaňujeme. Po překonání malého sedla se objeví chata, ještě poslední táhlý traverz a můžeme se radovat. Je 20.00 hod., takže po 15 hodinách lezení jsme se konečně dočkali.
Čas je hodně dlouhý, ale je to dáno tím, že jsme šli ve třech a mnoho času jsme strávili jištěním, slaňováním a hlavně rozmotáváním a smotáváním 60m lana.
Antonín Pospíšil
Žádné komentáře:
Okomentovat