Betlémské světýlko 24. prosince 2025

 

V Tlučné bydlí držitel Lidické růže

Tentokrát jsem se potkala u příjemného rozhovoru s Vojtou Longauerem a společně s jeho maminkou jsme si povídali o tom, jaké významné umělecké ocenění se Vojtovi podařilo v letošním roce získat.

Můžeš se krátce představit?

Jmenuju se Vojtěch Longauer, je mi 12 let a jsem žákem 7. třídy na ZŠ s MŠ Tlučná.

Kdy ses začal věnovat výtvarné tvorbě?

Jako malý jsem začal chodit na kroužek keramiky tady v Tlučné, ale výtvory bohužel dost často nevydržely vypálení v peci. Tvoření mě ale hodně bavilo, a tak jsme hledali, kde jinde bych se mu mohl věnovat. Vybrali jsme ZUŠ Terezie Brzkové, kam už přibližně 5 let chodím na prostorovou tvorbu. Na hodině nás bývá 4–6 dětí, scházíme se jednou týdně na 2,5 hodiny. Tvoříme z keramické hlíny, ale i pletiva, sádry, teď budu třeba zkoušet pracovat i s cínem.

Povedlo se ti získat významné ocenění v 51. ročníku soutěže Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice 2023, jak ses o soutěži dozvěděl?

Do soutěže mě přihlásil pan učitel Jakub Vainar ze ZUŠ, původně jsme uvažovali už o 50. ročníku, ale práce na soše trvaly déle a nestihli jsme ho.

A tím jsme se dostali k oceněné soše. Co symbolizuje, co tě při tvorbě inspirovalo a jak jsi ji vyráběl?

Sochu jsme pojmenovali Poslech hudby, protože tématem 51. ročníku výstavy byl Tanec. Pan učitel mi ukazoval různé fotky minimalistických děl, to mě inspirovalo a v hlavě se mi zrodila představa. Vytvořil jsem si formu z pletiva, kterou jsem potom postupně omotával gázou a nakonec ji obalil sádrou. Noha i hlava sochy dlouho praskala a náročné bylo i dlouhé hoblování do výsledné hladkosti. Na závěr jsem ji ještě nabarvil bílou barvou.

Jak dlouho jsi na ní pracoval a bavilo tě to celou dobu?

Byla to pro mě první opravdu velká socha a pracoval jsem na ní na každé hodině více než 2 měsíce. V průběhu už jsem byl možná malinko otrávený z toho, že se věnuju jen jedné věci takovou dobu, ale jak jsem se blížil do finále, znovu jsem našel motivaci. Pan učitel mi celou dobu dával cenné rady a pomáhal, ale většinu práce jsem si udělal sám, včetně výroby dřevěného soklu, který jsem opálil plynovým hořákem a pak nalakoval.

Co následovalo po přihlášení do soutěže?

Po přihlášení se socha odvezla na místo k hodnocení. Ani jsem nepočítal s tím, že by se mi mohlo zadařit. O to víc jsem byl překvapený, když mi v květnu přišel dopis, že jsem se stal držitelem medaile Lidická růže a pozvánka na předání cen a zároveň zahájení výstavy.

Maminka: My jsme ani netušili, jak významné ocenění to je a že ho dostane opravdu jen pár desítek nejlepších děl, to až pan učitel ze ZUŠ nám řekl, jak velkého úspěchu vlastně Vojta dosáhl. Socha se navíc musela hodně líbit, protože v katalogu výstavy byla hned na 1. straně a v letošních propagačních materiálech k soutěži je také.

Pár informací o soutěži: Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice byla založena v roce 1967 k uctění památky dětských obětí z české obce Lidice a všech dalších dětí, které zahynuly ve válečných konfliktech. V roce 1973 se z ní stala soutěž mezinárodní. Výstava má každý rok dané téma, letos to byl již zmíněný TANEC. Do 51. ročníku se přihlásilo celkem 16 416 prací z 83 zemí světa. Oceněno bylo 1 354 prací – bylo rozdáno 124 individuálních medailí Lidická růže – nejvyšších ocenění výstavy (z toho 62 pro ČR), 2 medaile za kolektivní práci dětí, 59 medailí školám za kolekce prací a 1 169 čestných uznání.

Jak probíhalo vyhlášení?

Vyhlášení se konalo 1. června v zahradě Lidické galerie. Stáli jsme na pódiu a gratulovali nám zástupci Unesco, českých ministerstev i členové zahraničních delegací. Vyhlášení trvalo přibližně hodinu a půl a kromě medaile Lidická růže jsem dostal ještě diplom a obraz své sochy. Pak nás čekal společný oběd a po vyhlášení byla slavnostně zahájena samotná výstava, kterou jsme si s téměř celou rodinou prošli. Výstava probíhá až do 31. 1. 2024 a určitě stojí za návštěvu, stejně jako samotné Lidice. (Díla jsou k vidění i na webových stránkách: mdvv-lidice.cz).

Co se bude dít se sochou po výstavě?

Po konci výstavy vyrazí ještě na další výstavu do Polska a do Lidic se vrátí v květnu. Pak se dostane zpátky do ZUŠky, ale jestli si ji budu moct vzít nebo zůstane tam, stejně jako většina ostatních prací, zatím nevím.

Zúčastníš se soutěže i příští rok?

Chtěl bych, tématem bude pravděpodobně pošta, se ZUŠ jedeme do Vyššího Brodu na exkurzi do Poštovního muzea načerpat inspiraci.

Máš nadání po někom z rodiny?

Maminka: Upřímně nevíme, kde Vojta talent podědil, nikdo z nás nemaluje ani jinak netvoří, ale všechny 3 děti určitý umělecký talent mají, např. dcera maluje.

Ovlivnilo tě ocenění nějak, uvažuješ o uměleckém směru studia apod.?

Začal jsem tvořit i další velké sochy, například teď dělám pejska na zahradu. A po základní škole zatím vůbec nevím, rád s taťkou opravuju i motorky a kromě výtvarky mě baví i sport (judo, hasiči).

Maminka: Vojta je docela všestranně nadaný, jde mu to i ve škole, takže bude velké rozhodování, jakým směrem se po základní škole vydat.

A chtěl bys ještě něco dodat?

Do soutěže se můžou přihlásit i běžné školy a jednotlivci, tak bych si přál, abychom i u nás ve škole mohli více kreativně tvořit a jezdit např. do muzeí apod., aby tam i ostatní děti mohly čerpat inspiraci pro vlastní tvorbu.

Moc děkuji za rozhovor a Vojtovi přeju, ať ho tvoření dál baví, ať už se mu bude věnovat profesionálně, nebo mu zůstane jen koníčkem.

A na závěr děkuji také učiteli ZŠ s MŠ Tlučná Michalu Fronkovi, který na Vojtův úspěch upozornil a umožnil tak vznik tohoto rozhovoru.

Michala Mathauserová

Další školní výlet

Jsme bývalí žáci základní školy v Tlučné, školní docházku jsme ukončili v roce 1972. Od té doby jsme se několikrát sešly obě třídy 9. A a 9. B na třídním srazu. Několik se nás schází vícekrát do roka v restauraci Na Schůdkách – popovídat, zavzpomínat, ale hlavně se domluvit na další „školní výlet”. Do předloňského roku byla cesta autobusem nebo mikrobusem a na dva dny, ale protože se nám to zdálo krátké, loni a letos byl pobyt prodloužen na tři dny a vlakem. Mimochodem, vlaková doprava nás nikdy nezklame. Připraví nám překvapení v podobě hodinového zpoždění nebo zrušení spoje a tak podobně. V tom případě máme honičku najít náhradní dopravu, abychom se vůbec dostali domů. Vloni jsme takhle podnikli cestu do lázní Luhačovice. Je to moc hezké město s nádhernými parky. Ubytování bylo krásné s výhledem na Luhačovickou přehradu. Ochutnali jsme vincentku, jeden z deseti pramenů.

Letošní již sedmnáctý výlet byl pestrý. Cesta vedla přes Prahu do Děčína. Ubytování v luxusním hotelu Kocanda se snídaní se nám líbilo. Mile nás překvapili řidiči městské dopravy, byli ochotní, usměvaví a poradili, jak zvládnout cestu tam, kam jsme potřebovali. Jeden dokonce na zastávce opustil volant a přišel nás upozornit, že nemá zastávku tam, kde byl náš hotel. Ale my se chtěli dostat k zámku, takže jsme vystupovali dříve. Zámek stojí vysoko na skále nad Labem, odkud je krásný rozhled na Děčín. Druhý den byla plavba po Labi až do Drážďan. No, něco úžasného. V ceně jsme měli oběd, ochutnávku vín a večeři. Celou cestou nás provázel hlas milé průvodkyně, která s námi prošla historickou část Drážďan. Bohužel dost v rychlosti, neboť jsme plavbou nabrali zpoždění. I přesto naše skupina stačila koupit v Drážďanech našemu hlavnímu vedoucímu zájezdu, organizátorovi, který všechno, co se týká výletu, obstará, zařídí a zajistí, Jardovi Duspivovi něco na památku.

Na každém výletu se nesmírně nasmějeme, vzpomínáme na minulé výlety i na ty, které jsme prožili jako žáci s našimi třídními učitelkami Jaroslavou Smolkovou a Hanou Bittenglovou.

Škoda jen, že nás jezdí méně a méně. Někteří již mezi námi nejsou, jiní ze zdravotních důvodů.

Už teď se těšíme na příští rok.

Dana Krocová

Co předcházelo tragédii na dole Marta v obci Pankrác?

Situace z jara roku 1890: Horníci nedostávali celou mzdu v penězích. Část dostávali v poukázkách na potraviny, které si mohli koupit pouze v závodní prodejně – a to za vyšší cenu než v krámku ve vsi. Takováto opatření také vedla ke stávkám. Horníci měli všeho nedostatek, hlavně potravin. Jednoho dne, jako vždy 15. v měsíci, si šli do ústřední kanceláře na dole Marta pro potravinové poukázky. Nedostali nic, prý až za týden. Radili se tedy mezi sebou horníci ze všech dolů v okolí. 19. května 1890 vyhlásili havíři stávku. Po klidné noci se 20. května scházeli horníci před výdejnou potravinových lístků na dole Marta. Jenže ani tentokrát se jich nedočkali. Docházelo k pokřikování a hádkám, nadávkám a nepokojům. Vojáci a četníci obklíčili horníky a vyzývali je ke klidu. Nervozita se stupňovala. Hrozby se vyostřovaly, až padl povel: „K líci zbraň!“ Nepokoje se už zastavit nedaly. „Pal!“ zazněl povel a poté na zemi zůstalo ležet 12 mrtvých horníků a také jedenáctiletý kluk.

Bilance pro Tlučnou byla tragická: dva mrtví a dva těžce ranění. Členové Hornického spolku Tlučná tak každý rok 20. května přinášejí květiny k pomníku v obci Pankrác a k pomníku u Městského úřadu v Nýřanech.

Antonín Cubera

foto: členové spolku

Třídní sraz, nebo školní výlet?

Na třídním srazu školního ročníku 1972 jsme se setkaly obě třídy současně – 9. A paní učitelky Jaroslavy Smolkové a 9. B paní učitelky Hany Bittenglové.

Každý zná třídní srazy z vlastní zkušenosti. Je to obvykle sešlost v hospodě u večeře, piva, vína a velkého chaotického povídání o tom, co a jak dnes kdo dělá, jak si kdo žije a jak se rozrostla jeho/její rodina. Po takovém srazu si většinou další den moc nepamatujeme. Informací je příliš mnoho.

Proto jsme uvítali nový návrh našeho kamaráda a spolužáka Jaroslava Duspivy, kterému tímto chceme také poděkovat za to, že se již od roku 2006 stará o naše „školní výlety“, které vystřídaly tradiční posezení.

Jarda obvykle vybírá trasu, zařizuje autobus či mikrobus (dle potřeby) a domluví ubytování.

V předchozích letech jsme jakožto stále ještě pracovně aktivní jezdívali o víkendech. Letos, poprvé v pozici důchodců, jsme mohli jet od středy do čtvrtka.

Za těch mnoho výletů, které už jsme podnikli, se naše řady, bohužel, ztenčily. Moc vzpomínáme na Zdeňka Gabrielů, který nám často okořenil výlety svým typickým humorem. Stejně tak myslíme na Josífka Dufků, který nás opustil nečekaně letos, ale stále budeme vzpomínat na jeho obalené marinované řízky, které nám rozdával po zdolání hradu Gutštejn.

Mnoho spolužáků i spolužaček již v Tlučné nebydlí, ale na školní výlet přijedou i z Kaznějova, Švihova, od Tachova, z Příbrami či z Plzně a jejího okolí.

Na výletech nás vždy čekaly návštěvy zajímavých míst. Hrady, zámky, kostely, muzea, exkurze do malých pivovarů, proletěli jsme se nad Plasy letadlem, poznali jsme krásy Šumavy a vychutnali si další zážitky, včetně odpočinku v různých hotelech s večeří a snídaní. Vždy jsme si užili krásné 2 dny na místech, kam by si člověk sám nevyjel.

Pro ilustraci – letos byl sraz 8. 9. u naší bývalé velké budovy školy.

Odjezd v 8 hodin na místní hřbitov – zapálit svíčky a vzpomenout na spolužáky, kteří s námi již nemohou jet. Od hřbitova bylo první zastavení ve Zbirohu. Tam se konala rozsáhlá výstava požární techniky, od koňských povozů po moderní techniku (vrtulníky, letadla, vznášedla…). Sbírka byla sestavena ze zapůjčených exponátů z koutů celé republiky. Figuríny v hasičských oblecích představovaly požárníky v akci. Byly fantasticky naaranžované nejen při vyprošťování lidí z havarovaných aut, či při chemickém ohrožení.

Odtud jsme pokračovali dobýt hrad Šternberk. Už jen výstup k hradu nás dostal v našem věku do nálady, ačkoliv někteří raději zůstali v podhradí a nepřeceňovali své síly. Prohlídka za tu námahu stála. Byla velice poutavá zejména díky historkám majitelů hradu.

A hurá na oběd! Ten se trochu protáhl, a tak už se po nás začali shánět majitelé hotelu U Císaře v Mirošovicích. Tam jsme se ubytovali, povečeřeli a někteří jsme se vydali na prohlídku okolí, aby nám vytrávilo. Pěkné a čisté pokoje byly po 3, 4 i 5 lůžkách. Ráno po bohaté snídani jsme vyrazili směr Hořovice, kde jsme měli v plánu prohlídku místního zámku. Vzhledem k brzkému příjezdu jsme strávili čekání povídáním v zámeckém parku. Počasí nám jako vždy přálo a hodinová prohlídka zámku byla dalším krásným společným zážitkem. A zase nastal čas na společný oběd a zhodnocení výletu.

Do Tlučné nás dovezl mikrobus po 14. hodině k restauraci Na Schůdkách, kde jsme všichni zakončili náš výlet ještě společnou kávičkou, sladkým dezertem anebo pivem.

Na školních výletech vzpomínáme na naše dřívější učitele, jako na Jaroslavu Smolkovou, Hanu Bittenglovou, Jiřího Pittra, Jiřího Tenka, Zdeňka Maxu a další, coby náš dozor, který již v našem věku nepotřebujeme.

Zážitky z těchto výletů nám zůstanou: Gutštejn, Mariánské Lázně, Sycherák, Domažlice, pivovar Kout, Manětín, Mariánská Týnice, Plasy, Františkovy Lázně, Cheb, Lázně Kynžvart, Klatovy, Špičák, Praha, Nepomuk, Lnáře, Hluboká, Třeboň, Blatná, Rabí, Sušice, Srní, Starý Plzenec, Kozel, Plánice, Zbiroh, Hrad Šternberk, Hořovice.

Dana Krocová a Regina Mayerová

Seriál o hornictví

O Nanukovi, který kradl uhlí

Nanuk byl bývalý živnostník, který si přišel do šachty vydělat „lepší“ peníze, když tehdy o živnost přišel. Život jej naučil být šetrným, a tak se od ostatních horníků brzy naučil brát si domů „domák“. To byl buď špalík dřeva, odříznutý od dřevěné stojky nebo stropnice, nebo také trocha uhlí, nejlepší kus v celku. 

Nanuk, po vzoru ostatních, si na domák opatřil zvláštní tašku. Teď si uvědomuji, že vlastně ani nevím, kde Nanuk přišel ke své přezdívce. Myslím, že asi nikdy nebyl za polárním kruhem, ale že to bude spíše proto, že rád mlsal nanuky. 

Nám dobře známý Ota dostal jednou zase nápad, jak Nanuka vylekat nebo „napálit“. Když totiž viděl dole ke konci šichty, že si Nanuk připravuje do tašky domák, připravil si napříště starou důlní lampu. Když Nanuk odešel někam stranou, Ota mu uhlí z tašky vysypal, na dno tašky dal starou lampu a tu znova zasypal uhlím. 

Když si to Nanuk i s domákem zamířil k bráně dolu, zavolal Ota do vrátnice, že Nanuk nese v tašce pod uhlím důlní lampu, a pak běžel k vrátnici, aby nepřišel o to, co se bude dít. 

Vše proběhlo podle Otova scénáře. Veledůležitý vrátný Nanuka zastavil otázkou: „Co nesete v té tašce?“ Nanuk, vědom si toho, že domáky se tolerují, klidně odpověděl: „No přece trochu uhlí. To se přec může.“ Na to vrátný Špaček pravil: „Tak to se dneska radši na to podíváme, zdali tam není něco lepšího.“ Vyzval Nanuka, aby s ním šel k nedaleké vozové váze, kde byla veliká bedna na občasné odsypání nebo dosypání uhlí při jeho vážení. Tam musel Nanuk tašku vysypat a ejhle! Z tašky spolu s uhlím vypadla lampa. V Nanukovi hrklo jako ve starých pendlovkách a hned začal křičet: „To, to já né!“ Vrátný však nedal na jeho výmluvy a rezolutně prohlásil: „Tak na to budu muset pozvat esenbáky (SNB – Stráž národní bezpečnosti, dnes policie).“ 

Než však došel vrátný do vrátnice, vystoupil Ota z anonymity a zavolal: „Špaček, nechte ho, tu lampu jsem mu do tý tašky dal já, jenom aby byla ňáká sranda. Proto jsem ji taky vytáhl ze šrotu u lampárny.“ 

Tímto sice končí povídka o Nanukově „krádeži“, ale musím dodat, že s tím na dost dlouho skončilo přátelství Nanuka s Otou. Ne každý „kameňák“ skončí i pobavením postiženého. 

Václav Veber

Seriál o hornictví - VI. díl - 3. část

Dřevo jen pro naši partu

Již v úvodní části mého psaní o výstavbářích jste jistě zaznamenali, pro většinu z vás ve spojitosti s důlní prací dosti neobvyklé, slovo „objížďka“. Ano, i v dole se razí díla ve tvaru smyčky tak, aby vzniklo dílo, které se vrací tam, odkud jeho směr započal. Děje se tak tam, kde je nutno v důlní dopravě vytvořit místo pro manipulaci s vozy nebo materiálem, aniž se brání další dopravě po hlavní chodbě. 

Z hlediska měřičského vedení díla jde vždy o složitější práci, a pro raziče to znamená zvýšenou pozornost vůči měřičským značkám. Ve kterém místě se do hlavní chodby prorazí, raziči přesně neví. Krátce předtím, než k prorážce na ražbě objížďky došlo, se udála tato zajímavá příhoda: 

Předák poslal pomocníka s kocábkou pro dřevo na výztuž budoucího křížení chodeb. Pomocníka však neupozornil, že už může dojít k prorážce. Než se pomocník se dřevem vrátil, k prorážce došlo. Přitom vznikla v boku hlavní chodby díra a část horniny zasypala koleje. 

Když pomocník, jedoucí s dřívím po hlavní chodbě, narazil na rozvalenou horninu, začal hlasitě klít a nadávat, který blbec to tady rozvalil. Kamarádi z jeho party na něj zase křičeli: „Franto, nech to být, pak se to uklidí. Hlavně už nám touhle dírou nastrkej to dřevo sem.“ Franta však okamžitě začal ostře hájit zájmy své party slovy: „Jen jděte pěkně do prdelky, to je dřevo pro naši partu“. Nepochopil! Teprve až když jeho kamarádi prolezli proraženou dírou a začali ho plácat po ramenou, poznal, že ti zločinci, co mu chtěli dřevo ukradnout, jsou jeho kamarádi. 

I takové hlouposti tropí život v šachtě. 

Václav Veber

Seriál o hornictví - VI. díl - pokračování

Co zažívali nováčci mezi havíři (začátek příběhu zde)

Když uplynula hodina, nechal nováček práce a podle instrukce začal s indikací. Větérka po úderu do levého lokte skutečně zhasla a nováček, dechu popadaje, bezpečákovi ohlásil, že tu indikoval a zjistil výbušný plyn. Bezpečák mu řekl: „Děkuju ti, zatím nedělej nic, počkej tam na mě, já přijdu se svým přístrojem.“

Tak se stalo. Ale ať bezpečák, dostavivší se během půl hodiny na pracoviště, měřil, jak měřil, žádný výbušný plyn nenaměřil. Téměř zařval: „Kterej blbec tě to učil?“ „Támhle Ota,“ bez váhání vyhrkl nováček a bezpečákovi předvedl Otův návod, jak zjistit přítomnost výbušných plynů. Pak už jen pozoroval hromobití, když bezpečák doběhl na předek.

Po odchodu bezpečáka Ota s klidným úsměvem a se souhlasným chechotem ostatních členů party dodal: „Tak přece jsem ho donutil zvednout zadek ze židle v kanceláři.“ Nato se otočil na nováčka se slovy: „A ty, kamaráde, promiň, že jsem z tebe nevědomky udělal blbce, ale bylo to v zájmu srandy. Teď pojď a já ti ukážu, jak se s tou větérkou ty plyny opravdu hledají.

Takové kanadské žertíky se vymýšlí nejen vůči nováčkům, ale třeba i vůči přemoudřelým technikům, jakož i mezi kmenovými havíři navzájem. Někdy však, i při takové namáhavé a někdy i nebezpečné práci, se něco k smíchu stane samo.

Při svém dalším psaní se podržím těch humornějších příhod, pokud ještě budete mít chuť mě číst.

Zatím i já všem svým věrným čtenářům přeji pevné zdraví a vůbec vše nejlepší do nového roku 2020.

Příště čekejte příběh „Dřevo jen pro naši partu“.

Václav Veber

Seriál o hornictví - VI. díl

Co zažívali nováčci mezi havíři

První fází při nástupu na šachtu, asi tak jako jinde, bylo poučení o bezpečnosti práce a pohybu v dole i na povrchu dolu, včetně úvodní prohlídky dolu.

Teprve ve druhé fázi bylo přidělení práce v dole do konkrétní party nebo na samostatné místo. Už při prvním fárání, kdy nováček neví, co ho opravdu čeká, dostane se mu prvního Poučení o správném chování za jízdy klecí dolů.

Některý „dobrovolník“ stojící vedle něho jej začne ochotně poučovat, že přece ví, že vždy, když se hloubí studna, přijde se na vodu. „A proto když klec projíždí skrz tu vodu, musíš se nadechnout a dech zadržet, dokud se ta voda neprojede. Tak pozor, teď“. Chudáček nováček se poslušně nadechne a dech drží, dokud mu ochotný „učitel“ nedá povel: „Už můžeš dejchat!“. Že to byla sranda, pozná až v okamžiku, kdy se všichni v kleci začnou řehtat.

Když se nováček trochu otrká, dostanou se mu i jiná poučení. Tak například si všimne, že někteří havíři nosí kromě elektrických nabíjecích lamp i zvláštní lampy, v nichž hoří živý plamínek. I zeptá se svého patrona, jemuž je svěřen do výchovy, na co ty lampy nosí, když je od nich tak špatně vidět. „To se dozvíš, až to bude potřeba,“ zní patronova odpověď. Skutečně pak jednou nováček dostal kromě své normální fárací známky ještě jednu tvarově odlišnou známku s tím, že jeho parťák ho poučí o zacházení s touto lampou a vysvětlí, k čemu lampa slouží. Tak se tedy konečně dověděl Jak „správně“ indikovat.

Parťák Ota začal přednášet: „Touhle lampou, která se jmenuje benzinová indikační lampa, se zjišťuje, jestli v ovzduší na pracovišti nejsou dusivé nebo výbušné plyny. Když ji neseš, tak s ní moc nemávej nebo s ní o nic neklepni, aby plamínek nevyfoukl z lampy ven. Na předku ti pak ukážu, jak se ty plyny hledají.“

Když přišli na předek a odložili kabáty, poučování pokračovalo: „Ty máš teď za úkol hledat, jestli se sem nedostaly plyny. My teď musíme dělat na předku a ty občas, při tom odbíhání vozů, budeš indikovat. Větérku (lampu) máš pověšenou někde na stojce nebo na potrubí. Vezmeš ji za ten hák, na kterém visí, a pouštíš ji pomalu k zoulu (zemi). Zastavíš asi 10 centimetrů nad zoulem a sleduješ, co dělá plamínek v lampě. Když plamínek zhasne, je tam dušák a zavoláš na nás, abychom začali rychlejc větrat. Pak začneš hledat plyn výbušný. Ten by mohl být při stropu, jdeš tedy s větérkou pomalu ke stropu a lampu držíš v pravé ruce, až s ní dojedeš do výšky svých ramen, levou ruku ohneš v lokti a opřeš si ji o hlavu. Tou pravou rukou, která drží lampu, přejedeš nad tu ohnutou levou a lampou rychle klepneš do levého lokte. Jasný? Nebo chceš ještě něco vysvětlit? Ne? Tak dobrý a my jdeme makat. Jó, to hlavní bych zapomněl. Když po tom úderu do levého lokte lampa zhasne, jsou tady výbušné plyny. To nemusíš hlásit nám, aby nevznikla panika, ale rychle běž k telefonu na kříži (křížení chodeb) a zavolej bezpečáka. Dřív jak za hodinu tu indikaci neprováděj, hodinky doufám máš.“

Pokračování příště.

Václav Veber

Seriál o hornictví - V. díl

Jak nachytat zloděje „baga“ 

Před fáráním na odpolední směnu jsem si něco v kanceláři psal, vtom se rozlétly dveře a do nich vkročil horník jménem Jan. Hned po dání „zdařbůchu“ ze sebe vyrazil otázku: „Kde máš to strouhátko na inkoustové tužky?“ Odpověděl jsem otázkou: „Na co to chceš?“ „No přece na nějakýho mizeru, co mi chodí na bago“, praví Honza.

Když jsem strouhátko na tužky ochotně přisunul k němu, čekal jsem, co se bude dít. Honza hmátl do chlebníku (takzvané „brecko“ – počeštěné slovenské vrecko), vytáhl nový nenačatý paklík „Bači“, vyndal horní část strouhátka a obsah záchytné nádobky vysypal do otevřeného paklíku. Vzniklou směs zručně promíchal, vrátil zpět do paklíku a ten pečlivě znovu zalepil. V šachtě pak tuto návnadu umístil na místo, kam své bago vždycky dával.

Druhý den byl Honza na věži, kde nastupuje a vystupuje mužstvo dříve, než vyjela první klec s osazenstvem ranní a číhal.

A povedlo se! Hned asi z druhé klece přistanuvší na věži vystoupil jeden z kamarádů z ranní směny a Honzu okamžitě upoutala fialová barva jeho huby. „A už tě mám“, zařval Honza a hned postiženého chytil za blůzu pod krkem. „Tak jak ti chutnal můj tabáček?“ jízlivě se zeptal Honza. Postižený či vlastně přistižený si ani nestačil rozmyslet nějakou námitku a kajícně doznal: „Tvoji skrýš na tabák jsem jednou náhodou objevil a pak jsem si občas na nějakou švestku přicpal a potom sem tam i celý paklík vzal.“

Honza bez velkého projednávání okamžitě vyřknul ortel: „Dáš mi pět nových paklíků nebo ti příště přidám něco na hřbet.“

Tak byla prokázána vina a na místě uložen i trest bez jakékoli účasti úřadů či soudů s hlasitým souhlasem obecenstva v tu chvíli přítomného na věži.

Václav Veber

Seriál o hornictví - IV. díl

Co je to „bago“, k čemu slouží a proč

Bago v havířské hantýrce je žvýkací tabák. Pravý žvýkací tabák se dal, ba ještě dá, koupit v trafice v podobě různě dlouhých tyčinek černé barvy a různých vůní. Jeho žvýkání u ostatní veřejnosti je však jevem zřídkavým, a ne všude se dá tabák žvýkat. Při žvýkání vzniklé sliny je totiž nutno často vyplivovat. Žvýkací tabák mohou při své práci žvýkat třeba též dřevorubci nebo pastevci (kovbojové), ale nemůže tak činit třeba pan učitel nebo farář a plivat věřícím či žákům do jejich davu.

V dolech, a zvláště těch uhelných s výskytem třaskavých plynů, je žvýkání tabáku tolerované, na výsledek své práce havíři plivat klidně mohou. Není však přípustné plivat kamarádovi na násadu u lopaty nebo na kamaráda samotného. Postižený páchnoucí slinou může pak vykonat sankci slovní nebo i ruční v rámci nepsaného, ale všemi uznávaného práva.

V šachtě se nežvýká pravý žvýkací tabák, neboť je drahý. Žvýká se tabák lulkový (fajfkový), který si havíři vlhčí vodou, někdy třeba i rumem, protože se v suchém stavu, jak se koupí v obchodě, nalepí po celé ústní dutině (hubě) a nedá se vytvořit potřebný chuchvalec (švestka). K bagování byl nejvíce oblíbený fajfkový tabák značky „Bača“. Švestka se upravuje k použití až dole v šachtě. Havíř otevře paklík, zaloví v něm dvěma nebo třemi prsty a tuto špetku vloží do úst v místě mezi dásní a tváří, takzvaně „za jesle“. Tabák přidává za jesle tak dlouho, až je švestka dost velká. Ta se pak žvýká do kulata. Tak se vytvoří to výše zmíněné bago. Při žvýkání vzniklé přebytečné sliny se prostě vyplivují na zem (havířsky počva nebo zoul). Pozor! Sliny nepolykat – silně projímavé.

Ještě se musím krátce vrátit k vlhčení tabáku. Málem bych zapomněl na jeden způsob vlhčení ověřený letitou praxí. Na zvlhčení tabáku stačí dát nakoupený na čas dole v šachtě někam do boku díla, to je za hajcman nebo jinou výztuž, a nechat jej tam třeba týden. Vlhké důlní prostředí tabák navlhčí samo. Je však nutné takovou skrýš zabezpečit proti nenechavcům, kteří sice mají chuť bagovat, ale nechtějí si tabák kupovat.

Otázkou zůstává, proč se v šachtě baguje a kdo z fárajících této neřesti holduje nejvíce.

Bago je náhražkou kouření. Proto v šachtě bagují téměř výhradně kuřáci. Kouření v každé šachtě je zakázané, ale v uhelných dolech, kde se vyskytují třaskavé plyny, a takovým dolem byl důl Krimich II v Tlučné i jeho předchůdce Krimich I v Nýřanech, se kouření stíhá dokonce jako trestný čin obecného ohrožení. Někdy však bagování zachutná i nekuřákovi, svedenému kamarády, kteří mu zprvu nabízejí: „Vem si aspoň lupínko nebo kořínek“.

Bagaři též tvrdí, že bagování je jistým způsobem obrany proti působení uhelného nebo kamenného prachu. Toto své tvrzení podporují úvahou, že bagující musí mít při práci stále zavřená ústa, aby mu bago nevypadlo, a tudíž dýcháním jen nosem se tolik prachu nehltá. Nikdy jsem však neslyšel, ani nečetl, že by se tímto problémem zabývali vědci. Bagaři to tvrdí při obhajobě své neřesti.

Výše uvedená stať byla pouhým, a myslím, že nutným, úvodem k pochopení pointy následujícího skutečného, dá se říci i částečně varovného příběhu, který se dočtete v příští kapitole.

Václav Veber

Seriál o hornictví - III. díl

Co dělali pitláci a později vékáďáci, když byla jáma prohloubena

Součástí dodávky prohloubení jámy bylo též provedení nového náraziště na kótě 770 m a objížďky vozů, včetně betonáže ostění těchto děl.

Jáma včetně prohloubení až do žumpovní části měla kruhový profil, vyzděný z betonových tvárnic. Tyto tvárnice se vyráběly ve vybraném prostoru na kraji Nýřan v místě takzvané „Sulkovské dráhy“. Tato výrobna po prohloubení jámy zůstala na místě a i nadále vyráběla betonové zboží až do roku 1993. Nyní je v tomto prostoru market Billa.

Náraziště v sedmi stech metrech se již budovalo se strojním narážením vozů do klece a vzhledem k tomu, že klec byla dvoupatrová, byl součástí náraziště i takzvaný sklípek, který umožňoval nástup mužstva do obou pater klece současně.

Pojďme však dále od jámy. K napojení jámy na dobývací prostor byl vyražen 700 metrů dlouhý překop v podloží slojí. Takové umístění překopu zaručuje, že nebude až do konce životnosti dolu ohrožován horninovými tlaky, které vznikají při dobývání uhlí.

Nedaleko jámy, poblíž odbočky na objížďku, byla vybudována remíza lokomotiv s dieselovým motorem a místo pro jejich tankování.

V závěrečné fázi svého pobytu na dole výstavbáři razili překopy (v kameni) a chodby (v uhlí). Překopy se razily pro geologický průzkum, kdy se takto, přímým stykem, ověřovalo uložení slojí – zda odpovídá předpokladům, které udávali geologové podle výsledků průzkumných vrtů prováděných z povrchu.

Chodby byly ražené nejen výstavbáři k založení porubů. Ty vznikají tak, že zjištěná sloj se „rozorá“ chodbami vzdálenými od sebe řádově 100 metrů až do konce ložiska, kde se chodby mezi sebou propojí. Tak vznikne místo, v havířské hantýrce zvané „fronta“ (vždyť ono to je místo boje člověka s přírodou o „černé zlato“). Postup fronty končí na základní chodbě. Tento cyklus se opakuje až do úplného vydobytí ložiska. Založením fronty práce výstavbářů na dole končí a jsou přesunuti na jiné místo.

Teď jsem se při svém psaní dostal do místa kde, než začnu psát o životě horníků, musím trochu v detailech přiblížit všem čtenářům, jak se teď to uhlí vlastně dobývá.

Do fronty nastoupí dobývací technika. Sestává z dobývacího kombajnu spojeného s hřeblovým dopravníkem, který nejen odnáší vydobyté uhlí, ale slouží i jako pojezdná dráha pro kombajn. Nedílnou součástí „dobývacího komplexu“ je hydraulicky posuvná důlní výztuž. Její práce nahrazuje fyzicky namáhavé stavění a bourání (rabování či plenění) ruční výztuže. Kombajn, pojíždějící po hřebláku z jednoho konce fronty na druhý, „vyuhlí“ asi 80 cm uhelné sloje. Vzniklý volný prostor zajistí právě „posuvka“. Její podpěrné válce se stáhnou co do své délky a uvolní tak sekci (část) zapřenou mezi stropem a počvou (spodkem) fronty. Posuvné válce uvolněnou sekci, hřeblák i s kombajnem, posunou opět k uhelnému pilíři.

Tak je umožněno organizované vyuhlení, aniž do něho musí vstoupit havíř. Toho stále chrání pancéřové štíty na stropu fronty a na její zádi, kde se vyuhlený prostor zavaluje.

Příště slibuji, že už to konečně bude o lidech.

Václav Veber

Seriál o hornictví - II. díl

Proč jsme vůbec měli jeden Krimich I v Nýřanech a druhý Krimich II v Tlučné

Způsobila to matka příroda před stovkami milionů let při vrásnění zemské kůry v dobách geologicky označovaných jako prvohory a druhohory, tedy před čtyřmi sty až dvěma sty miliony let.

Tehdy v prostoru mezi Tlučnou a Nýřany došlo k obřímu zlomu, při kterém byly uhlonosné vrstvy, včetně v nich obsažených uhelných slojí, doslova svrženy dolů o řádově 600 metrů.

Když přibližně v polovině 19. století začal ohromný zájem o uhlí, především černé, jako o palivo, ale též o chemickou surovinu, začali uhelní podnikatelé dobývat nejprve sloje ležící blíže povrchu. Důvod byl jasný, nižší náklady na otevření ložiska i na budoucí provoz dolu.

Proto také byla dána přednost dobývání v okolí Nýřan. Zde stačilo vyhloubit jámu asi 50 nebo 150  metrů a získat uhlí černé – vysoké výhřevnosti a tedy dobře prodejné. Některé sloje obsahovaly vzácné druhy – koksovatelné nebo kanelové (voskové) uhlí.

Kvalita uhlí stoupala s hloubkou pod povrchem, a proto největší důl na Nýřansku Krimich I dosáhl hloubky až 180 metrů. Sloje se začaly směrem k Tlučné sklánět ještě hlouběji. Doprava uhlí ven a  materiálu dolů začala být technicky i finančně náročnější. Proto tehdejší těžař, Škodovy závody Plzeň, nechal v roce 1930 v Tlučné vyhloubit novou jámu Krimich II o hloubce již 450 metrů. Tak bylo dosaženo lepší a lacinější dopravy (vlastně po rovině) a na nově postavený důl pak byla převedena veškerá svislá i vodorovná doprava z dolu v Nýřanech. Jámy v Nýřanech pak byly používány jedna jako větrací výdušná a druhá pro občasnou dopravu mužstva a materiálu potřebného k údržbě spojovacích chodeb.

Zde považuji za dobré učinit malou odbočku a uvést zajímavost svědčící o propojenosti geologie dobývání uhlí a politiky. V roce 1964 jsme opravovali a narovnávali chodby asi 50 metrů od prvního náraziště jámy Krimich I směrem k Tlučné. V bocích jedné z chodeb jsme narazili na zdivo, z něhož trčely zbytky železných mříží. Když jsme se ptali jednoho ze starších techniků, kde se to tam vzalo, vysvětlil nám, že tam probíhá hranice mezi bývalým Protektorátem Čechy a Morava a Německou říší, stanovená Němci za druhé světové války.

Němci ve své „dokonalosti“ nezapomněli, že napříč této hranice existuje i průchod podzemní, takže u těchto vrat nepřetržitě stála stráž a kontrolovala pohyb lidí a materiálu přes tuto hranici. Poprvé ve svém tehdejším životě jsem si uvědomil, že existovali též horníci-bachaři. Ti kromě předpisů policejních a celních museli znát a hlavně respektovat bezpečnostní předpisy důlní. Patrně nemohli používat střelné zbraně, neboť doly Krimich I a II vždy byly doly plynujícími s výskytem výbušného metanu.

Uhelné sloje i v Tlučné však zapadaly stále hlouběji, rostly náklady na dopravu, a to donutilo provozovatele dolu, tehdy Západočeské uhelné doly n. p., k již výše zmíněnému prohloubení jámy Krimich II na konečnou hloubku 770 metrů. Prohloubení provozované jámy za provozu je technologie natolik zajímavá a zvláštní, že by zasloužila samostatný popis, což by bylo možné na případnou žádost čtenářů.

Zatím se budu nadále zabývat pouze obecnou činností výstavbářů na dole se zaměřením i na příhody a lumpárničky, kterých se přitom dožili.

Václav Veber

Seriál o hornictví - I. díl

Nejprve trocha slov o autorovi série článků o důlní výstavbě

Jmenuji se Václav Veber. Narodil jsem se v roce 1937 v Záboří nad Labem v okrese Kutná Hora. Tam jsem začal chodit do obecné školy a základní vzdělání dokončil ve Františkových Lázních. Poté jsem se v roce 1952 přihlásil do učení na horníka. Z něho jsem však byl vytržen a v říjnu 1952 přeložen do Průmyslové školy hornické v Duchcově. Tuto školu jsem s úspěchem dokončil v roce 1956 v červnu, téhož roku od 2. 7. jsem byl přidělen do národního podniku Důlní stavba Teplice, provozu 04 Plzeň se sídlem v Tlučné. Odtud jsem byl ihned umístěn do funkce revírníka na dole Eliška v Chlumčanech.

Za 36 let zaměstnání v hornictví jsem prošel funkcemi revírník, vedoucí úseku, vedoucí závodu, vedoucí odboru investiční výstavby n. p. ZUD a v průběhu posledních dvou funkcí jsem při zaměstnání absolvoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (5 let) s právem používat titul JUDr.

V tomto mém životě hledejte prameny mého následujícího psaní pro Tlučenský zpravodaj, pro který to dělám rád, protože 17 let mého praktického a rodinného života jsem strávil v Tlučné (1958-1975). Od té doby bydlím v Nýřanech.

Kdo to byli pitláci, co dělali a kdy a proč se vyskytli v Tlučné?

Není to tak dávno, co zemřel pan Václav Křivanec, dlouholetý přispěvatel do Tlučenského zpravodaje. Ještě než zemřel, doporučoval mi, abych se též stal přispěvatelem a napsal něco o hornících, kterým jsem velel při speciálních pracích, kterým se v odborném žargonu říká „důlní výstavba“.

Jak z názvu tohoto povolání lze usoudit, jde sice také o činnost hornickou, avšak tato stavařina směřuje k přípravě pro těžbu užitkových nerostů. Začíná se mnohdy „na zelené louce“ hloubením vstupního díla (jáma, štola, úpadnice) a pokračuje objekty v podzemí (čerpací stanice, trafostanice, remízy lokomotiv, dílny, sklady trhavin a podobné). Pokud se výstavbáři začnou pohybovat pod zemí spolu s rubači, nejsou na pohled k rozeznání. Pokud se o nich mluví mezi havíři, označují se jménem firmy, pro kterou pracují. Jde pak například o „vékáďáky“, z nichž mnozí se vyskytovali mezi občany Tlučné a vyskytují se i dnes. Domnívám se, že nikdo z nich už neví, že pochází z pitláků.

Všimněte si, že ve slově pitlák jsem napsal měkké „i“. Není to gramatická chyba, takto se totiž označovali důlní výstavbáři, kteří přišli v roce 1950 na důl Krimich II v Tlučné, aby prohloubili jámu jako hlavní těžní dílo o zhruba 300 metrů. Firma, které byla tato vysoce speciální práce svěřena, se jmenovala Důlní stavby Teplice, ale pocházela ze znárodněné firmy rakouských majitelů se jménem Pittel und Brausewetter. Tak teď již vám asi svítá, proč se jim říkalo pitláci. Nechci pitlákům sahat do svědomí, ale protože jejich kočovný způsob života dost dobře znám, nedal bych ruku do ohně za to, že si občas někde něco neupytlačili. Co však nelze pitlákům a jejich následovníků z řad bývalých tlučenských občanů jako byli Franz, Wild, Rádl, Čmolík, Pedál a další upřít, že za nelehkých podmínek postavili 300 metrů hotového díla, které sloužilo 45 let a nebýt násilného ukončení těžby na dole Krimich, mohlo sloužit dalších 50 let. Po prohloubení byla konečná hloubka jámy Krimich 770 metrů.

Výstavba dolů je činnost téměř průkopnická. Stalo se mi nejednou, kdy výstavbová činnost na čas omezovala těžbu, že těžaři vyslovili přání, abychom už ze šachty zmizeli. Mávnutím ruky odbývali můj názor, že až odejdeme my, půjdou brzy za námi oni. Teď už mi dávají za pravdu.

Václav Veber

Úrazy na haldě

Tlučná leží v blízkosti starých hornických míst regionu – Nýřan, Zbůchu, Mantova… Přestože zde bydlelo mnoho dělníků z blízkých dolů, Tlučná samotná hornickou obcí nebyla, neboť na jejím katastru se netěžilo. To se změnilo až s růstem a zájmy plzeňské Škodovky, která se po první světové válce snažila vytvořit vlastní nezávislé železářské impérium. V roce 1930 bylo ve Škodových závodech rozhodnuto o zahájení hloubení a výstavbě nového dolu Krimich II, přímo v Tlučné. Provoz, těžba a úprava uhlí z nového dolu byly zahájeny v roce 1936. Za nově vybudovaným průmyslovým areálem začala růst nová dominanta obce – odval dolu Krimich II. Vytěžená hlušina lákala obyvatele obce k paběrkování zbytků uhlí, které se zde nacházely. O tom, že tato činnost byla nebezpečná nelze pochybovat. V době, kdy byla hlušina vyvážena na haldu ručně vozíky, odháněli zaměstnanci dolu sami nezvané hosty. Problémy začaly poté, co byl vývoz hlušiny automatizován. Dva případy z počátku 40. let popisují nešťastné události z tlučenské haldy.

Dne 4. ledna 1940 kolem 08.45 hodin paběrkoval na haldě dolu Krimich II devětadvacetiletý Václav Vůcha z Tlučné č. 12. Vůcha pracoval jako pomocný dělník na šachtě ve Zbůchu, odkud byl v listopadu 1939 propuštěn. Od té doby byl bez zaměstnání. Při paběrkování byl tak neopatrný, že z 35 m vysoké haldy uvolnil několik kamenů. Vůbec si jich nevšiml, a přesto, že mohl pouhým uskočením neštěstí zabránit, došlo k tomu, že asi 15 kg vážící kámen jej zasáhl do levé nohy nad kotníkem a tu mu přerazil. První pomoc mu poskytli jeho otec Václav Vůcha, František Havelka z Tlučné č. 377 a Petr Cimický z Tlučné č. 268. Z místa nehody byl odvezen sanitou do městské nemocnice v Plzni, kde zůstal v lékařském ošetřování.

Krátce po této události, již 16. ledna 1940, se na haldě opakovala stejná scéna. Tentokrát byl postiženým třicet sedm let starý Petr Cimický z Tlučné č. 268. Ten pracoval jako příležitostný dělník u stavitele Čapka v Tlučné. Staral se o manželku a dvě děti. Nelze se ubránit dojmu, že na haldě se při paběrkování setkávali titíž lidé, neboť Cimický dva týdny před tím poskytl první pomoc Vůchovi. Stejně jako on svou činností uvolnil několik kamenů a jeden z nich, kutálející se z vrcholu haldy, mu přerazil stehenní kost pravé nohy. Pomoc mu na místě poskytli jeho švagr a sestra, Karel a Markéta Šrachtovi z Tlučné č. 348 a Josef Král z Vejprnic č. 243, kteří Cimického na sáňkách odvezli domů. Jistě to byla náhoda, že byli blízko neštěstí… Přivolaný obvodní lékař z Tlučné MUDr. Dobrý konstatoval zranění nohy a nechal Cimického převézt do městské nemocnice v Plzni.

Protože obě události šetřilo četnictvo z Vejprnic, vydal Okresní úřad v Plzni obci Tlučná příkaz, aby vydala vyhlášku, kterou se vstup na haldu zakáže. Obyvatelé obce měli být na zákaz a nebezpečí plynoucí z jeho porušení upozorněni důsledně a s poučením, že každý úraz jde na vrub tomu, kdo zákaz porušil, a ten tak nemůže po nikom žádat finanční náhradu.

Tomáš Herajt

foto: Václav Lintner

O žebrácké holi...

Po zahájení těžby uhlí v okolí Tlučné a v obci samotné se zásadním způsobem změnila sociální skladba obyvatelstva obce. Vedle sedláků, řemeslníků a obchodníků zde byli zemědělští dělníci a nově také horníci a řemeslníci zaměstnaní na dole. Práce na šachtě byla specifická, fyzicky náročná a také nebezpečná. Situace horníků nebyla ještě ani v prvních letech republiky ideální, ale postupně se jejich pracovní podmínky a sociální zabezpečení vylepšovalo. Problém nastal, pokud horník odešel na penzi a navíc trpěl nějakou chorobou či postižením. Dostával sice příspěvek z bratrské pokladny a občas i od obce, ale málokdy to stačilo na pokrytí životních potřeb, zejména pokud na jeho příjmu byly závislé další osoby. Pak nezbylo, než se vydat o žebrácké holi. Žebrota byla trestána jako přestupek okresními soudy a byly za ni ukládány peněžité tresty, v případě jejich nedobytnosti tresty vězení v řádech dnů až týdnů. Pokud byl žebrák přistižen při činu, byl zatčen, dodán do vazby a po učiněném oznámení bylo soudem rozhodnuto o jeho dalším osudu. Tuláci z povolání tak ve svém trestním rejstříku vykazovali i desítky takových odsouzení. Někdy ovšem situace vyžadovala jiný přístup, než ukládal zákon. Se zvláštním dobrodiním četnictva i obce Tlučná se lze setkat v případě hornického penzisty Václava Červenky.

V roce 1940 bylo Václavu Červenkovi 68 let. Pocházel z Hromnice, ale dlouhodobým pobytem v obci získal domovské právo v Tlučné. Celý život strávil prací na dolech, naposledy na šachtě Krimich v Tlučné. Celý život znal jen dřinu, neuměl ani číst ani psát. Jako hornický invalida, měl amputovanou levou nohu, bral penzijní příspěvek z bratrské pokladny ve výši 140 K měsíčně. Obec Tlučná mu navíc vyplácela chudinskou podporu ve výši 50 K měsíčně. Na podzim válečného roku 1940 se dostal do situace, kdy podpora nestačila pokrýt potřebu jeho domácnosti. Byl zcela nemajetný a s o šest let mladší manželkou Kateřinou bydlel v nájmu v Tlučné č. 180. Měsíčně platil 30 K činže. Manželka onemocněla a náklady na léčení a stále nedostupnější léky a potraviny přesahovaly možnosti hornického penzisty. Dne 15. listopadu 1940 se vydal do sousedních Vejprnic a chodě od domu k domu dovolával se veřejné dobročinnosti. Při svém počínání byl přistižen šstržm. Jaroslavem Filipem z četnické stanice Vejprnice. Četník Červenku předvedl na stanici a zde s ním sepsal protokol. Zjištěný případ žebroty zřejmě nebyl první, nicméně okolnosti, za jakých byl Červenka k žebrotě donucen, přiměly štábního strážmistra k tomu, že bývalého horníka nezatkl a nedodal do soudní vazby. Dokonce mu ponechal i vyžebrané peníze ve výši 16 K a 25 hal. Kromě povinného oznámení na okresní úřad neučinil četník vůči jmenovanému žádné opatření: „Pozastavenému Josefu Červenkovi by bylo skutečně v nynější době zapotřebí větší podpory, aby se mohl s manželkou uživiti, aniž by byl nucen chodit žebrotou.“ Na základě oznámení nařídil okresní úřad v Plzni obci Tlučná, aby se o Červenku přiměřeně postarala, aby nemusel dále chodit žebrotou a byl schopen uživit sebe i manželku. Na základě toho byl Josef Červenka nastěhován ke své dceři, čímž ušetřil peníze za nájemné. Doporučení o tom, aby Červenkovi byla nalezena práce, nemohlo být splněno s ohledem na jeho stáří a invaliditu. Obec mu však opakovaně pomohla mimořádnými příspěvky.

Z výše uvedeného případu vyplývá, že i v takové době, jako byl přelom let 1940 a 1941, se našli ve státním a obecním aparátu lidé, kterým osud druhých nebyl lhostejný a svým bližním dokázali pomoci i za cenu nedodržení některého předpisu.

Tomáš Herajt

Pověst o lesu Draganci

Všechny postavy a děje jsou zcela smyšlené

To bylo tak... les Draganec, který dnes leží přibližně mezi Tlučnou a Vejprnicemi už je jen odleskem své vlastní slávy. Kdysi dávno, když ještě Tlučná sestávala jen ze Špachmanovy hospody, čerstvě postavené tvrze zhýralého šlechtice Matěje Haranta, rybníku a asi tří chalup, byl Draganec prakticky všude okolo. Samozřejmě se tehdy ještě nejmenoval Draganec, byl to prostě jen ten "Zatracenej les co je všude".

Tlučná byla prakticky jen větší vyklučená paseka, přes kterou tekly dva potoky. Jeden za pár set let zmizí úplně a ten druhý dostane jméno Vejprnický. Po lesích se prohání poustevník Haur, divoká zvěř, sem tam nějaký uhlíř a to je asi tak všechno. I když... občas, asi tak jednou za rok, se z lesa ozve strašlivý řev, nad stromy se vznese černý oblak dýmu a je o jednoho uhlíře méně. V lese totiž řádí drak. Nikdo ho samozřejmě nikdy neviděl, ale co jiného by to bylo, že? Obvykle lidé najdou jen milíř doslova vyhozený do vzduchu, výjimečně i kousek nohy, ruky, nebo něčeho ještě horšího, okolo je to zdupané, stromy zpřerážené, no prostě hrůza.

Pověst o krokodýlovi

Nejdřív byl v katastru dnešní střediskové obce jenom les, ve kterém se proháněla divá zvěř, dementní poustevník a zbloudilý šlechtic Matěj Harant z Polžic a Bezdružic, protože mu zcela scházel orientační smysl. Což je jasné i z toho, že se nemohl rozhodnout, odkud že to vlastně je. Když se jednoho dne zmíněný Matěj z lesa přeci jen vymotal, řekl si, že je tady vlastně docela hezky. A postavil tu tvrz, protože na regulérní hrad neměl peníze. Sehnat lidi na stavbu tvrze se mu ještě horko těžko podařilo - musel dokonce zaměstnat i toho poustevníka, aby míchal maltu - ale s hradem by se mu nikdo neprasil, tak drsná země to tehdy byla. Jakmile byla tvrz hotová, nechal lesem vyklučit cestu, aby se k němu dostali kolegové šlechticové na návštěvu, to se tenkrát tak dělalo, že se lidé navštěvovali, protože SMSky ještě nikdo nevynalezl, a aby se při těch návštěvách nenudili, nechal na kraji lesa zbudovat velký rybník, nasadil do něj kapry jako telata a začal dělat machry. Jednoho dne jel kolem chasník Špachman, zabušil na vrata a optal se milého Matěje, jestli by mu nevadilo, kdyby si někde tady poblíž on, Špachman, zbudoval hospodu, když už tady má Matěj takovou pěknou tvrz a cestu, po které mu dokonce jezdí i kupci.