Pověst o krokodýlovi

Nejdřív byl v katastru dnešní střediskové obce jenom les, ve kterém se proháněla divá zvěř, dementní poustevník a zbloudilý šlechtic Matěj Harant z Polžic a Bezdružic, protože mu zcela scházel orientační smysl. Což je jasné i z toho, že se nemohl rozhodnout, odkud že to vlastně je. Když se jednoho dne zmíněný Matěj z lesa přeci jen vymotal, řekl si, že je tady vlastně docela hezky. A postavil tu tvrz, protože na regulérní hrad neměl peníze. Sehnat lidi na stavbu tvrze se mu ještě horko těžko podařilo - musel dokonce zaměstnat i toho poustevníka, aby míchal maltu - ale s hradem by se mu nikdo neprasil, tak drsná země to tehdy byla. Jakmile byla tvrz hotová, nechal lesem vyklučit cestu, aby se k němu dostali kolegové šlechticové na návštěvu, to se tenkrát tak dělalo, že se lidé navštěvovali, protože SMSky ještě nikdo nevynalezl, a aby se při těch návštěvách nenudili, nechal na kraji lesa zbudovat velký rybník, nasadil do něj kapry jako telata a začal dělat machry. Jednoho dne jel kolem chasník Špachman, zabušil na vrata a optal se milého Matěje, jestli by mu nevadilo, kdyby si někde tady poblíž on, Špachman, zbudoval hospodu, když už tady má Matěj takovou pěknou tvrz a cestu, po které mu dokonce jezdí i kupci.

"Vadilo?" podivil se Matěj Harant, "zbláznil jsi se? To je ten nejlepší nápad, jakej jsem slyšel od chvíle, kdy mě napadlo udělat tu ten blbej rybník, mě už totiž z těch ryb, kamaráde, začíná pěkně hrabat. Jak to, že ještě nekopeš základy, chlape bídná?!!!" Z té řeči Špachman pochopil, že může.

A tak vznikl kousek od tvrze Zájezdní hostinec u Špachmanů. Tím kouskem je myšlena vzdálenost, označována v lidové slovesnosti výrazem "co by kamenem dohodil". Mělo to svůj ryze praktický význam, protože než to Matějovi jeho šlechtická manželka zarazila, trávíval v hostinci celé dny, opíjel se pod obraz a kolem půlnoci vždycky zmíněné kameny házel z okna hospody na vrata tvrze, aby si pro něj jeho služebnictvo přišlo a odneslo ho do postele.

A přišli další lidé a s nimi i další stavby. Byl tu kovář, švec, něco zemědělců, ještě před nimi pár dřevorubců, kteří kolem vykáceli co se dalo, aby měli ti zemědělci kde zemědělcovat a dokonce tu postavili i kapličku. Přirozenou a logickou cestou se budoucí obec začala formovat tím způsobem, že zatímco kaplička, tvrz a hospoda, coby budovy užitkové, stály na jedné straně rybníka, obytná stavení stála přesně na jeho druhém břehu. Všichni muži totiž chránili hospodu před dohledem svých manželek a snažili se ji udržet z jejich dosahu, vždyť kde by pak jinde hledali útočiště. A obec rostla. Původního Špachmana vystřídal jeho syn, toho zas jeho syn a tak dál, počet obyvatel se každých deset let zvýšil alespoň o pětinu a krajem táhly nejrůznější příhody, které však nejsou předmětem téhle pověsti. Každopádně jednou ráno se lidé probudili a byl rok 1896 a ze světa se vrátil syn starosty Váchala, dobrodruh Vincek. Vykoupal se, naštípal dřevo, povalil na seno děvečku a vyrazil ke Špachmanům do hospody, povyprávět sousedům, co všechno v tom světě zažil.

Ještě před tím si to ráno k rybníku nasměrovala Jolanka Vodičkovic, aby tam shrabala seno, protože to měla od starosty dovolené a chtěla ho mít pod střechou, než to starosta dovolí ještě někomu jinému, známe starostu když se napije, že ano. Jolanka byla mladá, pohledná a pracovitá dívka. To, že byla pracovitá, je důležité pro dopolední část, kdy poctivě všechno shrabala na jednu velikou kobku. To, že byla mladá a pohledná hraje důležitou roli v odpoledním dějství. Už nějaký čas jí totiž nadbíhal syn hajného Haura. Jeho otec byl myslivec, jeho dědeček byl myslivec, jeho pradědeček byl myslivec a pokud by si dal někdo tu práci a sestavil by rodokmen klanu Haurů, zjistil by, že jediný v jejich linii, kdo nebyl myslivec, byl onen dementní poustevník, protože se mu nikdo neodvážil svěřit střelnou zbraň. Z tohoto důvodu, či spíše z rodové disponovanosti byl mladý Frantík Haur v lese jako doma, tudíž byl dohněda opálený, uměl napodobit hlasy všelijaké zvěře a holky po něm děsně jely. Stačilo aby zakukal jako kukačka, zachrochtal jako bachyně nebo zaťukal jako datel a dívky v širokém dalekém okolí odhazovaly pracovní nástroje a vrhaly se mu do náručí. Toho dne to vyšlo na Jolanku. Hned jak se před ní František Haur zjevil a začal ze sebe dělat pitomce, odhodila hrábě a zmizela s ním v lese. Důležitá je ta věta Odhodila hrábě.

Ten samý den ráno, protože dějiny mají sklon pro jemnou ironii, povolal starosta Váchal obecního podruha Šilinka a pronesl k němu takovouto řeč: "Podívej se, Josef, vem si vercajk, v obecní stodole vyber nějaký dřevo a podívej se k rybníku. Vždyť to už není možný, vloni se tam utopil starej Moučka, předloni ponocnej Hýblt, před tím dokonce zahučeli bratři Cepníkové, jenom loni nikdo, takže si ani nedomejšlim, jaká darda přijde letos. Zkus tam postavit nějaký zábradlí, nebo něco na ten způsob, hlavně bytelně, prosím tebe."

Starosta měl pravdu, každý večer se kolem rybníka vracela mužská část populace domů, do obytné části vesnice a každý večer nějaký pitomec zapomněl, že cesta vede oklikou, protože uprostřed už je nějaké to století rybník. Většinou dotyčného více střízliví jedinci vytáhli, ale přibližně jednou do roka se stalo, že střízlivý nebyl vůbec nikdo a to pak bylo zlé, protože se většinou utopil nějaký záchranář, zatímco dotyčný pitomec v klidu a míru došel domů, vystřízlivěl a pak divil, kdo to má zase pohřeb. Šilink tedy pokýval hlavou, cosi zamručel a šel si pro nářadí. V obecní stodole vybral několik pěkných prken, něco kulatiny a vyrobil z toho všeho opravdu bytelné zábradlí. Znalecky si svůj výtvor změřil a zjistil, že mu ještě nějaké dřevo zbylo a protože i Šilink byl příslušníkem svého národa, rozhodl se využít vzniklou situaci ve svůj prospěch, namísto toho, aby materiál poctivě vrátil a nechal si na něj napsat potvrzení. Rozhlédl se, jestli někdo nekouká, zjistil, že kouká, Jolana, která hrabe seno a ten trhlej hajnej, kterej jí k tomu hraje na hubu, ale to mu nevadilo, protože ti si ho nevšímali, sbalil materiál a odplížil se k sobě do chalupy, kde z něj vyrobil kvalitní necky. Večer je hodil do rybníka, aby se zatáhly a šel na pivo a poslechnout si Vincka. Jen si nevšiml, že na zábradlí nechal plechovku s hřebíky.

V hospodě už to hučelo jako ve včelím úlu. Vincek, král večera, seděl hned u pípy a vymýšlel si, až se hory zelenaly. To bylo celkem zajímavé, protože nejbližší hory byly Šumava a to byl pěkný kus cesty. Všichni přítomní poslouchali, pusy dokořán a to Vincka podněcovalo k stále lepším výkonům. Pečlivě jim líčil, jak se v Indických horách setkal s mnichy, kteří chodili i v té výšce bosí, jedli jenom rýži a byli celí oranžoví, jak bojoval v Asii s kmenem zákeřných Mongolů, kteří bydlí na koni, vaří na koni, spí na koni a když mají chvilku volno, jedou se projet na koni, v důsledku čehož je stačí z koně sundat a máte je na lopatě, protože začnou bloudit, a ve finále nastínil myšlenku, že existuje zvíře jménem krokodýl, je celé zelené, plave těsně pod hladinou a měří čtyři metry.

"Ty, poslouchej, Vincku," promluvil jako první silák myslivec Haur, protože ho štvalo, že i Jolanka na Vincka zírá jako na svatý obrázek, "nevymejšlíš si ty takhkle trochu?"

"Ha," zasmál se Vincek, "ani náhodou, viděl jsem, jak krokodýl stáhnul pod vodu celou krávu!"

"To je přece nesmysl," pravil vítězoslavně Haur, "každej přeci ví, že kráva nežije ve vodě, protože neumí plavat,a to je jasnej důkaz, že nás všechny taháš za nos, tak!"

"Tak za nos, jo?" namíchnul se Vincek, protože to s tím krokodýlem byl jeden z mála opravdových příběhů, které vyprávěl, "a co o Japoncích, o těch už jsem vám vyprávěl? Ne? Tak to jsou takový malí lidičkové, který umí ztlouct i mnohem většího člověka, schválně se koukejte, co jsem se u nich naučil," a vyskočil, třikrát se ve vzduchu otočil a natankoval Haurovi jednu dobře mířenou pěstí mezi oči. Haur se podivil, co se to stalo, jestli po něm někdo hodil půllitr, nebo co a pak začal pomalu Vincka zaměřovat krví podlitýma očima.

"To je divný," řekl si spíš pro sebe překvapený Vincek, "teď měl přeci ležet na zemi a skuhrat."

Ale to, co platí na čínské okupanty, neplatilo na českého chasníka, který dokázal dohonit jelena, vynadat mu ať tak neřve a ještě doběhnout zpátky do hájovny přiložit do kamen. To pochopil i Vincek a zahájil stoprvý chvat karate - strategický ústup. Haur se za ním úplně normálně rozeběhl a mával při tom židlí. Za Haurem se rozeběhla celá hospoda, protože tu byl příslib zajímavé podívané. Vincek přepnul na chvat číslo stodva, tedy zběsilý úprk a tak se všichni přiblížili k rybníku. Tady došlo k zásadnímu zvratu situace, protože rozběhnutý Vincek vběhl do vody, zastavil se a pozoroval hladinu. Haur ho doběhl, zastavil se taky a zmateně řekl:

"Tak co je? Běžíme dál, pereme se, nebo co jako?"

Vincek neřekl nic, jen roztřesenou rukou ukázal na hladinu rybníka, kde něco plavalo těsně pod hladinou, takže z toho koukal jenom hřbet, vypadalo to zeleně a mělo to přibližně čtyři metry.

"Krokodýl!" pronesl někdo na břehu klíčovou větu celého dramatu.

První se otočil Vincek a vyrazil z rybníka jako blesk. Rovnou do nově postaveného zábradlí, o které se napůl přerazil, napůl zabil a nakonec přes něj přepadl. Haur si toho všimnul včas a tak se ho snažil přeskočit, ale dopadl do hřebíků, které Vincek shodil svým nárazem.

"Kurvááááááá," zařval typicky česky a otočil se zpátky k rybníku, aby si vymyl bodné rány, tam už ovšem vesničané křísili vodou Vincka, takže vletěl rovnou do největšího chumlu a byli ve vodě všichni.

"Krokodýýýýl," řval hystericky vzkříšený Vincek, vytrhl se sousedům a snažil se podruhé dostat pryč z vody, ale tentokrát šlápnul na nastražené hrábě a skácel se podruhé. Jak padal, omráčil Haura a několik dalších lidí, takže nakonec si ti odvážnější doběhli domů pro vidle a cepy, vytáhli oba hlavní aktéry na bezpečnou souš a všichni čekali, až se rozední, aby se do šelmy statečně pustili hlava nehlava.

"Jste všichni pitomci," řekl za rozbřesku Haur, který se probral jako první, vzbudil Vincka a šli spolu ke Šapchmanům na držkovou polívku.

Na hladině plavaly Šilinkovo necky.