O Nanukovi, který kradl uhlí
Nanuk, po vzoru ostatních, si na domák opatřil zvláštní tašku. Teď si uvědomuji, že vlastně ani nevím, kde Nanuk přišel ke své přezdívce. Myslím, že asi nikdy nebyl za polárním kruhem, ale že to bude spíše proto, že rád mlsal nanuky.
Nám dobře známý Ota dostal jednou zase nápad, jak Nanuka vylekat nebo „napálit“. Když totiž viděl dole ke konci šichty, že si Nanuk připravuje do tašky domák, připravil si napříště starou důlní lampu. Když Nanuk odešel někam stranou, Ota mu uhlí z tašky vysypal, na dno tašky dal starou lampu a tu znova zasypal uhlím.
Když si to Nanuk i s domákem zamířil k bráně dolu, zavolal Ota do vrátnice, že Nanuk nese v tašce pod uhlím důlní lampu, a pak běžel k vrátnici, aby nepřišel o to, co se bude dít.
Vše proběhlo podle Otova scénáře. Veledůležitý vrátný Nanuka zastavil otázkou: „Co nesete v té tašce?“ Nanuk, vědom si toho, že domáky se tolerují, klidně odpověděl: „No přece trochu uhlí. To se přec může.“ Na to vrátný Špaček pravil: „Tak to se dneska radši na to podíváme, zdali tam není něco lepšího.“ Vyzval Nanuka, aby s ním šel k nedaleké vozové váze, kde byla veliká bedna na občasné odsypání nebo dosypání uhlí při jeho vážení. Tam musel Nanuk tašku vysypat a ejhle! Z tašky spolu s uhlím vypadla lampa. V Nanukovi hrklo jako ve starých pendlovkách a hned začal křičet: „To, to já né!“ Vrátný však nedal na jeho výmluvy a rezolutně prohlásil: „Tak na to budu muset pozvat esenbáky (SNB – Stráž národní bezpečnosti, dnes policie).“
Než však došel vrátný do vrátnice, vystoupil Ota z anonymity a zavolal: „Špaček, nechte ho, tu lampu jsem mu do tý tašky dal já, jenom aby byla ňáká sranda. Proto jsem ji taky vytáhl ze šrotu u lampárny.“
Tímto sice končí povídka o Nanukově „krádeži“, ale musím dodat, že s tím na dost dlouho skončilo přátelství Nanuka s Otou. Ne každý „kameňák“ skončí i pobavením postiženého.
Václav Veber
Žádné komentáře:
Okomentovat