Před fáráním na odpolední směnu jsem si něco v kanceláři psal, vtom se rozlétly dveře a do nich vkročil horník jménem Jan. Hned po dání „zdařbůchu“ ze sebe vyrazil otázku: „Kde máš to strouhátko na inkoustové tužky?“ Odpověděl jsem otázkou: „Na co to chceš?“ „No přece na nějakýho mizeru, co mi chodí na bago“, praví Honza.
Když jsem strouhátko na tužky
ochotně přisunul k němu, čekal jsem, co se bude dít. Honza hmátl do
chlebníku (takzvané „brecko“ – počeštěné slovenské vrecko), vytáhl nový
nenačatý paklík „Bači“, vyndal horní část strouhátka a obsah záchytné nádobky
vysypal do otevřeného paklíku. Vzniklou směs zručně promíchal, vrátil zpět do
paklíku a ten pečlivě znovu zalepil. V šachtě pak tuto návnadu umístil na
místo, kam své bago vždycky dával.
Druhý den byl Honza na věži, kde
nastupuje a vystupuje mužstvo dříve, než vyjela první klec s osazenstvem
ranní a číhal.
A povedlo se! Hned asi
z druhé klece přistanuvší na věži vystoupil jeden z kamarádů
z ranní směny a Honzu okamžitě upoutala fialová barva jeho huby. „A už tě
mám“, zařval Honza a hned postiženého chytil za blůzu pod krkem. „Tak jak ti
chutnal můj tabáček?“ jízlivě se zeptal Honza. Postižený či vlastně přistižený
si ani nestačil rozmyslet nějakou námitku a kajícně doznal: „Tvoji skrýš na
tabák jsem jednou náhodou objevil a pak jsem si občas na nějakou švestku
přicpal a potom sem tam i celý paklík vzal.“
Honza bez velkého projednávání
okamžitě vyřknul ortel: „Dáš mi pět nových paklíků nebo ti příště přidám něco
na hřbet.“
Tak byla prokázána vina a na
místě uložen i trest bez jakékoli účasti úřadů či soudů s hlasitým
souhlasem obecenstva v tu chvíli přítomného na věži.
Václav Veber
Žádné komentáře:
Okomentovat