Když uplynula hodina, nechal nováček práce a podle instrukce začal s indikací. Větérka po úderu do levého lokte skutečně zhasla a nováček, dechu popadaje, bezpečákovi ohlásil, že tu indikoval a zjistil výbušný plyn. Bezpečák mu řekl: „Děkuju ti, zatím nedělej nic, počkej tam na mě, já přijdu se svým přístrojem.“
Tak se stalo. Ale ať bezpečák,
dostavivší se během půl hodiny na pracoviště, měřil, jak měřil, žádný výbušný
plyn nenaměřil. Téměř zařval: „Kterej blbec tě to učil?“ „Támhle Ota,“ bez
váhání vyhrkl nováček a bezpečákovi předvedl Otův návod, jak zjistit přítomnost
výbušných plynů. Pak už jen pozoroval hromobití, když bezpečák doběhl na předek.
Po odchodu bezpečáka Ota
s klidným úsměvem a se souhlasným chechotem ostatních členů party dodal:
„Tak přece jsem ho donutil zvednout zadek ze židle v kanceláři.“ Nato se
otočil na nováčka se slovy: „A ty, kamaráde, promiň, že jsem z tebe
nevědomky udělal blbce, ale bylo to v zájmu srandy. Teď pojď a já ti ukážu,
jak se s tou větérkou ty plyny opravdu hledají.
Takové kanadské žertíky se
vymýšlí nejen vůči nováčkům, ale třeba i vůči přemoudřelým technikům, jakož i
mezi kmenovými havíři navzájem. Někdy však, i při takové namáhavé a někdy i
nebezpečné práci, se něco k smíchu stane samo.
Při svém dalším psaní se podržím
těch humornějších příhod, pokud ještě budete mít chuť mě číst.
Zatím i já všem svým věrným čtenářům přeji pevné zdraví a
vůbec vše nejlepší do nového roku 2020.
Příště čekejte příběh „Dřevo jen pro naši partu“.
Václav Veber
Žádné komentáře:
Okomentovat