Bago v havířské hantýrce je
žvýkací tabák. Pravý žvýkací tabák se dal, ba ještě dá, koupit v trafice
v podobě různě dlouhých tyčinek černé barvy a různých vůní. Jeho žvýkání u
ostatní veřejnosti je však jevem zřídkavým, a ne všude se dá tabák žvýkat. Při
žvýkání vzniklé sliny je totiž nutno často vyplivovat. Žvýkací tabák mohou při
své práci žvýkat třeba též dřevorubci nebo pastevci (kovbojové), ale nemůže tak
činit třeba pan učitel nebo farář a plivat věřícím či žákům do jejich davu.
V dolech, a zvláště těch
uhelných s výskytem třaskavých plynů, je žvýkání tabáku tolerované, na
výsledek své práce havíři plivat klidně mohou. Není však přípustné plivat
kamarádovi na násadu u lopaty nebo na kamaráda samotného. Postižený páchnoucí
slinou může pak vykonat sankci slovní nebo i ruční v rámci nepsaného, ale
všemi uznávaného práva.
V šachtě se nežvýká pravý
žvýkací tabák, neboť je drahý. Žvýká se tabák lulkový (fajfkový), který si
havíři vlhčí vodou, někdy třeba i rumem, protože se v suchém stavu, jak se
koupí v obchodě, nalepí po celé ústní dutině (hubě) a nedá se vytvořit
potřebný chuchvalec (švestka). K bagování byl nejvíce oblíbený fajfkový
tabák značky „Bača“. Švestka se upravuje k použití až dole v šachtě.
Havíř otevře paklík, zaloví v něm dvěma nebo třemi prsty a tuto špetku
vloží do úst v místě mezi dásní a tváří, takzvaně „za jesle“. Tabák
přidává za jesle tak dlouho, až je švestka dost velká. Ta se pak žvýká do
kulata. Tak se vytvoří to výše zmíněné bago. Při žvýkání vzniklé přebytečné
sliny se prostě vyplivují na zem (havířsky počva nebo zoul). Pozor! Sliny
nepolykat – silně projímavé.
Ještě se musím krátce vrátit
k vlhčení tabáku. Málem bych zapomněl na jeden způsob vlhčení ověřený
letitou praxí. Na zvlhčení tabáku stačí dát nakoupený na čas dole v šachtě
někam do boku díla, to je za hajcman nebo jinou výztuž, a nechat jej tam třeba
týden. Vlhké důlní prostředí tabák navlhčí samo. Je však nutné takovou skrýš
zabezpečit proti nenechavcům, kteří sice mají chuť bagovat, ale nechtějí si
tabák kupovat.
Otázkou zůstává, proč se
v šachtě baguje a kdo z fárajících této neřesti holduje nejvíce.
Bago je náhražkou kouření. Proto
v šachtě bagují téměř výhradně kuřáci. Kouření v každé šachtě je
zakázané, ale v uhelných dolech, kde se vyskytují třaskavé plyny, a
takovým dolem byl důl Krimich II v Tlučné i jeho předchůdce Krimich I
v Nýřanech, se kouření stíhá dokonce jako trestný čin obecného ohrožení.
Někdy však bagování zachutná i nekuřákovi, svedenému kamarády, kteří mu zprvu
nabízejí: „Vem si aspoň lupínko nebo kořínek“.
Bagaři též tvrdí, že bagování je
jistým způsobem obrany proti působení uhelného nebo kamenného prachu. Toto své
tvrzení podporují úvahou, že bagující musí mít při práci stále zavřená ústa,
aby mu bago nevypadlo, a tudíž dýcháním jen nosem se tolik prachu nehltá. Nikdy
jsem však neslyšel, ani nečetl, že by se tímto problémem zabývali vědci. Bagaři
to tvrdí při obhajobě své neřesti.
Výše uvedená stať byla pouhým, a
myslím, že nutným, úvodem k pochopení pointy následujícího skutečného, dá
se říci i částečně varovného příběhu, který se dočtete v příští kapitole.
Václav Veber
Žádné komentáře:
Okomentovat