Všechny postavy a děje jsou zcela smyšlené
To bylo tak... les Draganec, který dnes leží přibližně mezi Tlučnou a Vejprnicemi už je jen odleskem své vlastní slávy. Kdysi dávno, když ještě Tlučná sestávala jen ze Špachmanovy hospody, čerstvě postavené tvrze zhýralého šlechtice Matěje Haranta, rybníku a asi tří chalup, byl Draganec prakticky všude okolo. Samozřejmě se tehdy ještě nejmenoval Draganec, byl to prostě jen ten "Zatracenej les co je všude".
Tlučná byla prakticky jen větší vyklučená paseka, přes kterou tekly dva potoky. Jeden za pár set let zmizí úplně a ten druhý dostane jméno Vejprnický. Po lesích se prohání poustevník Haur, divoká zvěř, sem tam nějaký uhlíř a to je asi tak všechno. I když... občas, asi tak jednou za rok, se z lesa ozve strašlivý řev, nad stromy se vznese černý oblak dýmu a je o jednoho uhlíře méně. V lese totiž řádí drak. Nikdo ho samozřejmě nikdy neviděl, ale co jiného by to bylo, že? Obvykle lidé najdou jen milíř doslova vyhozený do vzduchu, výjimečně i kousek nohy, ruky, nebo něčeho ještě horšího, okolo je to zdupané, stromy zpřerážené, no prostě hrůza.
V tuhle chvíli přichází na scénu kdo jiný, než hostinský Špachman. Podobné události mu totiž ubírají zákazníky. Matěj Harant u něj sice skoro každý večer chlastá jak osmibarevná duha, ale to jaksi na celou hospodu nestačí. Chce to i pocestné a místní opilce. Místní opilci vcelku chodí, ale ti pocestní začínají nějak mizet, říká si Špachman, a protože není úplně hloupý, dává si dvě a dvě dohromady. Vyjde mu čtyři.
Špachman pověsti o drakovi věřil tak na půl. Znal své sousedy, co toho nakecají, zvlášť, když jim prodá svoji kořalku, ale na druhou stranu se byl v lese párkrát podívat a viděl tu spoušť, co tam zbyla. Takže mu vrtalo hlavou jak je to doopravdy. Na existenci draka nevěřil, protože pověrčivý člověk nemohl být v té době úspěšným podnikatelem, spíš tak knězem nebo obecním bláznem (ale to už tak nějak zastával poustevník Haur). I rozhodl se Špachman celé věci přijít na kloub.
Nejprve zašel právě za Haurem do lesa. Nebylo pro něj nijak těžké Haura najít, stačilo na kraj lesa nastražit otevřenou láhev kořalky a Haur se do půl hodiny ukázal sám.
"Hele," povídá mu Špachman, "co jsi v lese viděl? Jsi tam zalezlej prakticky pořád a netvď mi, že se celou dobu jenom modlíš..."
"Kanec!" vybafnul na něj Haur, sebral láhev a mastil zpátky do lesa.
Jo, to´s mi fakt pomoh, pomyslel si Špachman a šel se podívat sám. Nějcí uhlíři tou dobou v lese ještě zbývali, takže se rozhodl pro vyšetřovací metodu na tu dobu nezvykle progresivní - šel se jich prostě zeptat, jak se věci mají. Uhlíři, lidé pobývající v lese od rána do večera podobně jako Haur, jen s tím rozdílem, že od rána do večera pracující, nebyli žádnými intelektuály. Konec konců, když pracujete s ohněm, je dobré se na tu práci soustředit a nemyslet na blbiny, jinak jste rychle bez obočí, bez vlasů a když cuknete fakt pomalu, tak i bez plodné budoucnosti. Špachman našel tři, a všichni byli lehce přiopití. Nutno podotknout, že jeho vlastní kořkou, co jim prodal minulý týden. Díky tomu jejich už tak slabé vyjadřovací schopnosti utrpěly další snížení kvalitativní úrovně a spíš blábolili, než že by Špachmanovi poskytli nějakou smysluplnou informaci. Sice se v tom dalo poznat slovo drak, ale stejně tak vtom šlo poznat i slova "další", "kořalka" a "sleva". Tomu poslednímu ale Špachman už z principu nevěnoval pozornost, protože nesnášel sprostá slova všeobecně.
Co tedy zbývalo? Špachman si sehnal na týden za sebe do hospody náhradu (ano, pak se s ní oženil, ale to je úplně jiná tragédie, teď se bavíme o drakovi), zamaskoval se za muchomůrku tygrovanou, nabalil si do pytle dost jídla a vydal se do lesa šmírovat uhlíře.
Šest dnů se nedělo nic a Špachman už to vzdával a začínal se těšit zase domů, do hospody, když v tom se poslední večer u milíře, který pozoroval odehrála zásadní událost. Uhlíři i jeho dva pomocníci samozřejmě chlastali u ohně, ládovali se k tomu fazolemi z pánve a vedli blábolivé plky. A jak už byli v opileckém dovádění, nenapadlo je nic lepšího, než nejdřív šplíchat kořalku do ohně a radovat se z toho, jak oheň vždycky najednou jasně zaplane, a potom i na sebe. Asi tak u sedmé vyšplíchané lahve se rozhrnulo křoví a z něj vykráčel mohutný kanec. Krví podlitýma očima pozoroval chvíli oheň, chvíli ožralé uhlíře a nemohl se rozhodnout, na co zaútočí nejdřív. Kanci z boku trčel zbytek šípu, velmi pravděpodobně pozůstatek jednoho z lovů Matěje Haranta a kanec byl naštvaný na celý svět a na ty dvounohé blbečky zvlášť. Úplně normálně si v lese žil, chrochtal, žral bukvice, běhal za kančicí Máňou a najednou pic ho kozu do vazu, jeden z nich to do něj napálil z luku. A kanec ho hledal. A občas i našel. Bylo mimo jeho rozpoznávací schopnosti poznat, jestli to je ten konkrétní dvounohý jedinec, kterého hledá, nebo nějaký jiný, ale by mu to jedno.
Nakonec se rozhodl pro útok na uhlíře, zafuněl, sklonil hlavu, zahrabal a vyrazil. Uhlíři ho spatřili, zařvali a vyrazili taky. Chvíli se honili kolem doutnajícího milíře, až se konečně jednomu z nich podařilo zakopnout a hodit děsivou tlamu přímo do ohně. No, když vezmete uhlíře nasosaného sedmdesáti a více procentní kořalkou, s lahví téže hořlaviny v ruce, chvíli po tom, co se nacpal fazolemi a smícháte ho s ohněm poblíž milíře, který sám o sobě je jen časovanou bombou, co se asi může stát? Ví Bůh. Tedy správně výbuch. A ten se také stal. Chytnul uhlíř, chytla kořalka, chytnul milíř, tentokrát zvenku, chytli i ti dva zbylí ožralové a nastal intenzivní požár lokálního charakteru, který se nerozšířil do zbytku lesa jen proto, že kolem milíře to bylo vykácené a udupané. Jinak to ale fajrovalo pěkně. Trvalo to zhruba do svítání. Z jednoho křoví to nevěřícně pozoroval Špachman, z druhého stejně konsternovaný kanec. Vždycky to totiž skončilo stejně - než k těm troubům doběhl, začali hořet.
Jak dopadl kanec nevíme, ale asi se časem toho šípu zbavil, stejně jako touhy vyhubit lokálně lidstvo a žil šťastně s Máňou až do smrti a měli spolu spoustu veselých a roztomilých malých selátek. Nebo taky ne a sežral ho Haur ještě ten týden, ale to je úplně jedno. Důležité je to, že Špachman odhalil dračí záhadu, ale protože opravdu nebyl hloupý, použil novou znalost k něčemu, co nemělo mít ještě pár set let jméno - marketingu. Nechal si u řezbáře udělat stylizovaný vývěsní štít, který zobrazoval draka a kance, jak spolu zápasí na život a na smrt, ten pověsil na svoji hospodu a za pár grošů, nebo co to tenkrát platilo vyprávěl svým hostům poutavou historku. A rozkřiklo se to a pocestní se vrátili a hospoda nezkrachovala.
A to je všechno. Někdy jsou pověsti jen odrazem obyčejného podnikatelského záměru.
Žádné komentáře:
Okomentovat