Nejprve trocha slov o autorovi série článků o důlní výstavbě
Jmenuji se Václav Veber. Narodil
jsem se v roce 1937 v Záboří nad Labem v okrese Kutná Hora. Tam
jsem začal chodit do obecné školy a základní vzdělání dokončil ve Františkových
Lázních. Poté jsem se v roce 1952 přihlásil do učení na horníka.
Z něho jsem však byl vytržen a v říjnu 1952 přeložen do Průmyslové
školy hornické v Duchcově. Tuto školu jsem s úspěchem dokončil
v roce 1956 v červnu, téhož roku od 2. 7. jsem byl přidělen do
národního podniku Důlní stavba Teplice, provozu 04 Plzeň se sídlem
v Tlučné. Odtud jsem byl ihned umístěn do funkce revírníka na dole Eliška
v Chlumčanech.
Za 36 let zaměstnání
v hornictví jsem prošel funkcemi revírník, vedoucí úseku, vedoucí závodu,
vedoucí odboru investiční výstavby n. p. ZUD a v průběhu posledních dvou
funkcí jsem při zaměstnání absolvoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy
v Praze (5 let) s právem používat titul JUDr.
V tomto mém životě hledejte
prameny mého následujícího psaní pro Tlučenský zpravodaj, pro který to dělám
rád, protože 17 let mého praktického a rodinného života jsem strávil
v Tlučné (1958-1975). Od té doby bydlím v Nýřanech.
Kdo to byli pitláci, co dělali a
kdy a proč se vyskytli v Tlučné?
Není to tak dávno, co zemřel pan
Václav Křivanec, dlouholetý přispěvatel do Tlučenského zpravodaje. Ještě než
zemřel, doporučoval mi, abych se též stal přispěvatelem a napsal něco o hornících, kterým jsem velel při speciálních pracích, kterým se v odborném
žargonu říká „důlní výstavba“.
Jak z názvu tohoto povolání
lze usoudit, jde sice také o činnost hornickou, avšak tato stavařina směřuje
k přípravě pro těžbu užitkových nerostů. Začíná se mnohdy „na zelené
louce“ hloubením vstupního díla (jáma, štola, úpadnice) a pokračuje objekty
v podzemí (čerpací stanice, trafostanice, remízy lokomotiv, dílny, sklady
trhavin a podobné). Pokud se výstavbáři začnou pohybovat pod zemí spolu
s rubači, nejsou na pohled k rozeznání. Pokud se o nich mluví mezi
havíři, označují se jménem firmy, pro kterou pracují. Jde pak například o
„vékáďáky“, z nichž mnozí se vyskytovali mezi občany Tlučné a vyskytují se
i dnes. Domnívám se, že nikdo z nich už neví, že pochází z pitláků.
Všimněte si, že ve slově pitlák
jsem napsal měkké „i“. Není to gramatická chyba, takto se totiž označovali
důlní výstavbáři, kteří přišli v roce 1950 na důl Krimich II v Tlučné,
aby prohloubili jámu jako hlavní těžní dílo o zhruba 300 metrů. Firma, které
byla tato vysoce speciální práce svěřena, se jmenovala Důlní stavby Teplice,
ale pocházela ze znárodněné firmy rakouských majitelů se jménem Pittel und Brausewetter.
Tak teď již vám asi svítá, proč se jim říkalo pitláci. Nechci pitlákům sahat do
svědomí, ale protože jejich kočovný způsob života dost dobře znám, nedal bych
ruku do ohně za to, že si občas někde něco neupytlačili. Co však nelze pitlákům
a jejich následovníků z řad bývalých tlučenských občanů jako byli Franz,
Wild, Rádl, Čmolík, Pedál a další upřít, že za nelehkých podmínek postavili 300
metrů hotového díla, které sloužilo 45 let a nebýt násilného ukončení těžby na
dole Krimich, mohlo sloužit dalších 50 let. Po prohloubení byla konečná hloubka
jámy Krimich 770 metrů.
Výstavba dolů je činnost téměř
průkopnická. Stalo se mi nejednou, kdy výstavbová činnost na čas omezovala
těžbu, že těžaři vyslovili přání, abychom už ze šachty zmizeli. Mávnutím ruky
odbývali můj názor, že až odejdeme my, půjdou brzy za námi oni. Teď už mi
dávají za pravdu.
Václav Veber
Žádné komentáře:
Okomentovat