neděle 15. října 2017

Mladí hasiči na závodech v Heřmanově Huti



Dne 7. října se jedno družstvo mladých hasičů (kategorie mladší) a jedno družstvo dorostu zúčastnilo soutěže v Heřmanově Huti, kde se konal 2. ročník Branného závodu Mladých hasičů. Náplní této soutěže je uběhnout kilometrovou trasu a přitom plnit různé úkoly, např. požární útok (na sucho), zdravověda, topografické značky, uzly, střelba ze vzduchovky, hod granátem na cíl a další disciplíny.

Naši mladší žáci obsadili 7. místo a dorost vyhrál. 14. 10. naše mladé hasiče čeká další soutěž, okresní kolo zahajovacího srazu hry Plamen 2017–2018, které se koná ve Stýskalech a kde již bude silnější konkurence, ale doufáme, že se ani tady neztratí.

Alena Filipová


středa 11. října 2017

Jana Reissová na startu nové sezony


Jaké disciplíně se momentálně věnuješ a v jakém klubu jsi doma?
Mojí hlavní a stále nejoblíbenější disciplínou je 400 metrů překážek a už sedmým rokem jsem doma v klubu AK Škoda Plzeň. J

Jak často trénuješ a co všechno tréninky obnáší?
Obvykle trénuji pětkrát až šestkrát týdně, ale záleží na období roku. V přípravě a na soustředěních bývá tréninků více, naopak v závodním období trénujeme méně a více odpočíváme.

Trénink mi zabere většinou 2,5 - 3 hodinky. Skládá se z rozběhání, rozcvičení a poté je zaměřen vždy na něco trochu jiného. Někdy rozvíjíme rychlost, jindy se třeba věnujeme posilovně, technice překážek, vytrvalosti či různým běžeckým úsekům. K trénování samozřejmě patří i správná regenerace. Alespoň jednou týdně chodím na masáž, do sauny a do vířivky, abych předešla zraněním, mohla správně zregenerovat a výkonnost mohla jít nahoru.

Máš za sebou celou řadu úspěchů. Který ty sama považuješ za dosud největší?
Nejvíce si zatím vážím svého českého rekordu na 300 m překážek, který jsem zaběhla v Chebu roku 2013 a je platný dodnes. Dále bych mezi své největší úspěchy zařadila čtvrté místo ze štafety z Mistrovství světa dorostenců v Donětsku (2013) a do třetice samozřejmě desáté místo na 400 m překážek z Mistrovství světa juniorů v Oregonu (2014).

Výborné výkony Ti otevřely i cestu za moře. Prozradíš o svém pobytu v Americe víc? A co Ti tahle zkušenost dala?
Ano, díky účastem na MS jsem dostala hned několik nabídek stipendií na různé univerzity v USA. Jelikož jsem v sezoně 2015 nezávodila kvůli zranění nártu, rozhodla jsem se využít šanci, dokud jsem měla příležitost dostat stipendium. Mimo atletiku mám i mnoho koníčků a jazyky jsou jedním z nich, proto jsem moc neváhala, složila jsem potřebné zkoušky a vydala se za moře. Na rozdíl od jiných atletů, kteří měli namířeno do USA stejně jako já, jsem od začátku věděla, že tam chci jen na jeden školní rok, ne na celé čtyřleté studium. Měla jsem vizi, že si rozšířím obzory, získám zkušenosti, zlepším se v jazyce, získám nové přátele a hlavně budu moci skloubit studium s tím, co mě baví a naplňuje - atletikou.

Před odletem do USA jsem byla už úplně vyléčená a připravená vyzkoušet nové tréninkové metody, které podle mého nastávajícího amerického trenéra měly zlepšit moji maximální rychlost a posunout mě dále v mé atletické kariéře. Zprvu jsem byla velmi nadšená a vděčná, že díky atletice mohu načerpat zkušenosti, které bych doma nezískala. Teď mohu říci, že Amerika pro mě byla jednou velkou životní lekcí, a to vůbec ne lehkou…

Když začnu tím negativním, tak po sportovní stránce bylo téměř vše jinak, než mi bylo původně řečeno univerzitním trenérem. Dalo by se to přirovnat spíše ke školnímu kroužku atletiky než k profesionálnímu sportu. To byl pro mě velký šok, jelikož jsem se chtěla výkonnostně posunout dopředu. K dalším klíčovým sportovním nedostatkům bych určitě přiřadila, že jsme neměli k dispozici žádnou regeneraci (sauny, vířivky, masáže), abychom předešli zraněním. Fyzioterapeuti se o nás postarali, až když přišlo zranění, takže prevence tam neexistovala. Přístup trenérů ke svěřencům byl úplně jiný - spíše jako čísla v týmu než individuální přístup, který je potřeba. Co se náplně tréninků týče, chodili jsme už v 5:30 ráno do posilovny zvedat celkem těžké váhy, naopak běhu jsme se moc nevěnovali. Na tento systém jsem velmi brzy doplatila a získala únavovou zlomeninu nártu. S tím jsem ještě musela odběhnout hlavní univerzitní závody, takže jsem se pak s běháním mohla na další půlrok rozloučit. Druhý semestr jsem se rozhodla jít si svojí cestou a trenéry neposlouchat, abych domů mohla přijet zase zdravá.

Když pominu sport, který mi zrovna na této univerzitě nevyšel, nejvíce mě zaskočil životní styl, kterým se v USA žije. Jednoduše řečeno - je velmi nezdravý a mně osobně vůbec nevyhovoval.

Naopak, čeho si nesmírně vážím a z čeho stále čerpám, jsou zkušenosti z akademického pole univerzity. Studium mě nesmírně bavilo, celý studijní systém mi velmi vyhovoval. Anglicky doteď mluvím téměř jako česky. Často čtu knížky v angličtině, sem tam něco překládám a doučuji. A v neposlední řadě jsem poznala spoustu skvělých lidí, kteří tam pro mě byli, když jsem potřebovala, a díky nimž jsem se tam mohla cítit trochu jako doma, čehož si nesmírně vážím. Stále jsem s nimi v kontaktu a loni mě dokonce navštívili tady v ČR.

Takže když to shrnu, den mého příletu zpátky patřil mezi nejšťastnější dny mého života. Nejen, že jsem se vrátila k příteli, který na mě vydržel čekat celý rok, ale také jsem se vrátila mezi své nejbližší a přátele a zjistila, že nejlépe je tam, kde je vaše srdce. J Po návratu jsem také přehodnotila své původní plány jít na VŠCHT do Prahy, dala jsem si od školy rok pauzu a připravovala se na studium na Lékařské fakultě tady v Plzni, kde jsem začala studovat minulý týden. Také jsem se vrátila ke svým bývalým trenérům a mám zase velkou motivaci na sobě makat, abych se vrátila k výkonům, které jsem měla před odletem do USA a mohla opět reprezentovat ČR na větších akcích.

V neděli 10. září ses představila na Mistrovství České republiky družstev mužů a žen v Plzni. Jak závod proběhl?
Na tento závod jsem se velmi těšila, jelikož to bylo závěrečné extraligové kolo, kde jsme jako tým měly šanci bojovat o medaili. Startovala jsem na své trati 400 m překážek, dále jsem si zkusila, jen tak pro bod, hodit oštěpem a na závěr jsem byla součástí štafety 4 x 400 metrů. Byl to úplně poslední závod dlouhé letní sezóny, takže celkově výsledky nebyly tak kvalitní, ale hlavní je, že se nám jako týmu podařilo dosáhnout na medaili. Slavily jsme bronz, což od roku 1992 byla historicky druhá medaile našeho extraligového týmu žen na MČR. J

Jinak mým cílem letos bylo splnit limit na ME do 22 let, který mi utekl jen o pár setinek. I tak je to pro mě velký pokrok po 2 letech zranění a ukazatel, že jdu zase správným směrem k výkonům, které jsem měla před odletem do USA.

Kromě sportu studuješ Lékařskou fakultu UK v Plzni. Nedá se tedy říct, že by sis vybírala zrovna snadnou cestu. Jak se ti daří studium a náročný sport skloubit?
Už to tak je, že si odjakživa ráda dávám velké cíle. J Škola mi nikdy nedělala problém, spíše naopak. Ráda se vzdělávám a učím nové věci a na studium se těším. Vím, že jsem si nevybrala nejlehčí studium ke sportu, ale mám ráda výzvy a věřím, že to zvládnu obojí, alespoň prvních pár let studia. Až to skloubit nepůjde, budu si trénovat sama rekreačně. Nejsem typ, který by dokázal celý den jen sedět u učení, a myslím, že tréninky pro mě budou dobré odreagování.

Co se zkušeností se studiem týče, mám za sebou teprve první týden a spíše se ještě rozkoukávám. Zatím jen mohu říct, že jsem velmi spokojená s novým kolektivem, vyučujícími, rozvrhem i výukou. Tak uvidíme… J

Na co se momentálně připravuješ?
Minulý týden začala příprava na halovou (zimní) sezonu, kterou tak moc v lásce nemám, jelikož se tam moje disciplína neběhá, a celkově se mi v hale závodí hůře. Každopádně je to nutnost, abych byla dobře připravená na letní sezonu, kde se zas budu plně věnovat běhu na 400 m překážek. Mým hlavním cílem pro nadcházející sezonu je se znovu přiblížit ke svému osobáku a celkové výkonnosti, kterou jsem měla před zraněním a odletem do USA. Příští rok se nekoná žádná velká akce jako MS nebo ME, tak bych chtěla alespoň reprezentovat ČR na Mezistátním utkání do 22 let a zúčastnit se nějakých hezkých mítinků v zahraničí.

A na závěr – máš nějaký sportovní sen, který by sis chtěla splnit?
Vždy jsem uváděla olympiádu, asi jako každý sportovec. Ale s nohama na zemi bych si teď nejvíce přála se vrátit k dřívější výkonnosti a navrátit se tak do české špičky v této disciplíně. Když se mi tohle podaří, mohu si pak dávat cíle vyšší, protože se budu mít z čeho odrazit.

Na závěr nezbývá než Janině moc poděkovat za rozhovor a popřát, ať se jí daří ve sportu i osobním životě.

Michala Mathauserová

pátek 6. října 2017

Tlučná a Vejprnice jsou blíže zákazu kamionů. Ladí značky

Obce se chtějí zbavit těžké dopravy, která je používá jako zkratku.

Rekonstrukce průtahu Tlučnou je v plném proudu, silničáři už vyfrézovali silnici poničenou roky dopravy, zejména té těžké. Zároveň s tím pokračuje Tlučná a sousední Vejprnice ve snaze zakázat kamionům vjezd do obcí.

Kamioňáci obce využívají jako zkratku mezi Plzní, dálnicí D5, průmyslovou zónou u Nýřan a hlavním tahem na Stříbro. Vyhýbají se mýtné bráně, ničí silnice, které pro takový provoz nevznikly, mohou ohrožovat chodce. Jenže zatímco v Nýřanech už zákaz mají, tady ještě ne.
Vše je, zdá se, na dobré cestě. „Rekonstrukce našeho průtahu má skončit do konce října. Bylo by logické, kdyby se zákazové značky objevily hned, aby těžká doprava nenajela hned na novou silnici,“ míní starosta Tlučné Stanislav Volf.

Tak rychlé to ovšem podle generálního ředitele Správy a údržby silnic Plzeňského kraje Pavla Panušky nebude. „Omezení tranzitu zatím do obcí nepřibude kvůli zamítavému stanovisku policie. Projekt musíme spolu s obcemi přepracovat a dát zpět na policii,“ řekl s tím, že zákaz má podle něj šanci na úspěch.

Policie upozornila na to, že zákazové značky ve Vejprnicích a Tlučné by se měly doplňovat se stávajícím i plánovaným dopravním značením v okolí obcí a také v Plzni. Kamiony by zkrátka neměly dojet až k obci a tam se kvůli stopce dostat do slepé uličky a hledat místo k otáčení. To je třeba doladit. „Dejme tomu už v Plzni u autobusového nádraží by měla být značka, že kamiony do Vejprnic nemohou a mají jet po Domažlické,“ popsal starosta Vejprnic Pavel Karpíšek.

Zástupci obcí, silničářů, policie a jiní měli naposledy schůzku v červnu, teď se chystá další. „Samozřejmě na schůzce také padly názory a otázky, proč vlastně zákaz chceme. My jsme vysvětlovali naše důvody a na zákazu trváme, protože tranzitní doprava do našich obcí nepatří,“ dodal vejprnický starosta.


převzato z Plzeňského deníku (publikováno 21. září 2017, autor: Pavel Korelus)

pondělí 2. října 2017

Myslivci vyrobili a rozvěsili ptačí budky


Že není život zvěře a zvířat žijících v okolí obce lhostejný členům Mysliveckého spolku Tlučná, dokazuje nejen to, že v zimě přikrmují zvěř, ale i to, že letos vyrobili 9 ptačích budek a ty rozvěsili na stromy v okolních lesích. Budky jsou vyrobené tak, aby byli jejich obyvatelé ochráněni před predátory (hlavně kuna a kočka), mají hlubokou dutinu a absenci bidýlka.

Velké množství druhů našich ptáků dělá svá hnízda v dutinách stromů. Někteří ptáci si dokáží dutinu udělat sami, ale většina jich je závislá na dutinách již existujících, buďto vyhnilých nebo vytesaných jejich původními obyvateli. Úbytek suchých stromů s dutinami vede k tomu, že je nedostatek přirozených hnízdišť těchto malých ptáků, a proto je potřeba vytvářet hnízdiště umělá.

Podzim je nejvhodnější dobou pro instalaci ptačích budek. Budka do jara stihne splynout s okolím a někteří ptáci si místo k hnízdění vybírají již na podzim a budek vyvěšených na jaře by si nemuseli všimnout.

S výrobou a vyvěšováním ptačích budek chceme nadále pokračovat. Již máme nakoupený materiál na dalších cca 15 budek.

Dušan Razím

foto: Dušan Razím

Výlet SPCCH do Hrusic a Dobříše


Na 9. 9. 2017 připravil výbor SPCCH pro své členy výlet do Hrusic a Dobříše. Dopoledne jsme navštívili Památník Josefa Lady a Aleny Ladové a prohlédli si expozici ve vile, kterou nechal J. Lada postavit ve 30. letech. Znovu jsme si připomněli, jak moc ovlivnil naše dětství a podílel se na vývoji našeho estetického vnímání, a to nejen nás, Čechů, ale dětí v mnoha zemích celého světa. V expozici jsou umístěny reprodukce jeho obrazů, kreseb a ilustrací. Podstatnou část tvoří jeho obrázkové knihy s vlastním textem, které jsou přeloženy do mnoha jazyků. Ilustroval i další sbírky pohádek, celkem je to 121 dětských a 197 knih pro dospělé. Dospělí ve více než 40 zemích mají s Ladou spojeny Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška, nejznámější českou knihu ve světě. V okolí vily jsou umístěny figurky z jeho knih a  kocour Mikeš je v podstatě průvodcem po Hrusicích. Na oběd jsme zašli na hrusickou náves do hospody U Sejků, která stojí od 80. let 19. století a stále plní svoji funkci. Objekt je stylově vymalován Ladovými obrázky.

Odpoledne jsme přejeli na zámek Dobříš – v 17. stol. přestavěný hrad v rokokovém stylu. Zámek po 2. světové válce sloužil jako Domov spisovatelů, od r. 1998 je opět ve vlastnictví Colloredo-Mansfeldů. Prohlédli jsme si zámeckou expozici a překrásný francouzský park s buxusovým bludištěm (opět v rokokové úpravě) a anglický park. Zámek i park jsou známy z mnoha filmů českých i zahraničních, pro nás nejznámější je Princezna ze mlejna 1 a 2. V parku jsou sochy z dílny plzeňského rodáka Ignáce Františka Platzera. Impozantní je zrestaurovaná fontána Napájení Heliových koní. Vlastníci pokračují v úpravách, naplánovaná je úprava bludiště v parku a oprava oranžérie do původního barokního stylu.

V letošním roce jsme navštívili v květnu Garden Park v Jenči u Prahy a zámek Zbiroh, návštěvou Hrusic a Dobříše jsme ukončili výletní sezonu.

Anna Froňková

foto: Ladislav Loužek