Postupová sezona očima kabiny

V červenci léta Páně 2021 to tak nějak nenápadně, ač si troufnu říci i oprávněně, pozvolna začalo. Vždy před sezonou se málokterý tým v jakémkoliv sportu veřejně hlásí k tomu, že chce vyhrát titul či postoupit. Asi to má co do činění s pokorou, karmou či s nezakřiknutím (AC Sparta by mohla vyprávět, neb za posledních 15 let má dle jejich předsezonních prognóz cca 13 titulů – realitu však známe všichni). Ani my jsme to neříkali úplně nahlas a veřejně, ale všichni jsme si tak nějak v hlavách uvědomovali a představovali, jaké by to bylo udělat postup do 1. B třídy zrovna v roce, kdy TJ Tlučná slaví 100 let vzniku fotbalu. To byla ta nenápadnost. A teď ta lehká oprávněnost. Přeci jen už to hraji nějaký ten pátek a myslím, že vzhledem k mému věku mohu lehce hodnotit. Když jsem se na začátku sezony i v jejím průběhu rozhlédl v úterý či ve čtvrtek na tréninku kolem sebe, byl jsem nadšený. Viděl jsem naprosto vyvážený tým, jak věkově, fotbalově, tak samozřejmě i charakterově. Prostě tým mladých vlčáků, dříčů i starších matadorů, kteří to měli, a věřím, že stále máme, pod křídly. A hlavně, byť je to vlastně takové každou chvíli omílané téma, viděl jsem kolem sebe kluky, kteří táhnou za jeden provaz jak na hřišti, tak poté každou sobotu v čoudu do ranních hodin. Prostě viděl jsem partu s velkým P (o tom by zas mohla vyprávět Viktorka Plzeň).

Start do soutěže jsme neměli úplně ideální, ale to bylo zapříčiněno brzkým startem kvůli covidu, tedy dobíháním dovolených hráčů. Ale ani po dvou nezdarech v prvních třech kolech nebyla znát nervozita, neboť jsme viděli, že nehrajeme špatně, jen to prostě nesedlo. S příchodem září jsme však naskočili na upřímně nevídanou vlnu a navlékali postupně jeden tříbodový korálek za druhým, až jsme se po podzimu zastavili na 10 výhrách za 3 body za sebou. Myslím si, i když trošku neskromně, že jsme v té době opravdu byli nejlepší. Tímto také můžeme ještě jednou poděkovat Baníku Líně, který v posledním kole podzimní části porazil Sokol Mladotice, a tak jsme mohli zakončit první polovinu soutěže na krásném prvním místě. Soutěž však skončila díky brzkému začátku již na konci října, a tak před námi byla pauza skoro 5 měsíců a tu jsme si vzhledem k fazónce úplně nepřáli. Trošku jsme se obávali, aby forma vydržela i na jaro. Avšak pod neoblomným trenérem jsme dostali „doporučení“ hýbat se a dělat něco pro sebe, neboť od ledna se do toho vrhneme naplno a nebude to ve volném tempu. V přechodném období jsme si mohli dobrovolně chodit 1x týdně zahrát fotbal na škvárové hřiště pod kabinami. A i v těchto časech jsem viděl, že jdeme správnou cestou. Takovou účast na rozbláceném hřišti, za šera, za mokra a za ne úplně příznivých teplot, by nám mohlo závidět nejedno mužstvo hrající i o pár soutěží výše. V lednu jsme tedy zostra zahájili přípravu a myslím, že málokdo čekal, že si i zaběháme s pneumatikami na provaze, tak jako naše slavná Jarmila Kratochvílová v dobách své největší slávy. V půlce přípravy nás čekalo všemi očekávané zimní soustředění ve Skelné Huti. Účast byla tradičně hojná a trenéři nám nic nedarovali. Odmakali jsme to s grácií, nikdo nereptal a vždy jsme to večer spokojeně zhodnotili u chmelového moku a karet. Trenérský tandem bratří Vašáků jsme samozřejmě museli nechat vyhrát, neb výběh od spodního hnoje k penzionu jsme si moc neoblíbili – avšak ani jejich výhry je bohužel neobměkčily. Každý den jsme si mákli jak v okolí penzionu, tak v odpolední fázi v tělocvičně. Měli jsme toho celkem dost, ale dělali jsme to přeci kvůli sobě. Jak říkám: „Až se tě jaro zeptá, co jsi dělal v zimě, měl by si každý sám sobě upřímně odpovědět.“ Avšak abych nebyl jen pozitivní, dvě chybičky soustředění mělo. První byla horší, neb si majitelka penzionu při nákupu sudu spletla barvy zátky a místo dvanáctky koupila desítku a druhá chybička byla taková, že správce penzionu nějak nesynchronizoval svou zálibu ve spánku s přikládáním do kotle kvůli topení. Ale po pár dnech si to sedlo, jen je škoda, že jsme tam byli dny čtyři. Po návratu nás čekalo několik přípravných duelů. Ty však nebyly nijak důležité, a tak už ani nevím, jak dopadly. :-)

Na startu jarní části sezony nás hned čekal ne úplně lehký celek, byť postavením v tabulce to mělo vypadat jednoznačně. V Kralovicích jsme následně vyhráli 5:2 i přesto, že jsme dostali gól jako první. Ani to nás nevyvedlo z koncentrace a dovedli jsme zápas do úspěšného konce. V kabině pak zavládla úleva, že jdeme stále po stejné cestě k onomu vysněnému cíli. Následně jsme navlékali další a další tříbodové korálky a nemohu vynechat otřepané sportovní klišé, ale prostě šel se zápas od zápasu. Po pěti výhrách jsme očekávali prvního soupeře, který nám ještě trochu dýchal na záda, a nikdy jste nevěděli, koho postaví. Ale to už je takový běžný standard „béček“. Na čarodějnice k nám tedy zavítalo béčko Břízy. Výhrou za 3 body bychom je už definitivně odstřihli od ambic na postup, a tak jsme k tomu i přistoupili. Z mého pohledu to byl zápas, kdy to na nás trošku dolehlo a malinko jsme se po…:-). Nehráli jsme úplně, co jsme chtěli. Ale důležitý poznatek byl ten, že i když se nedařilo, nikdo to nezabalil, makalo se. A i přesto, že jsme dostali 10 min před koncem zápasu gól na 3:2, srovnali jsme v 94. na 3:3. Tam se opět projevila vnitřní síla mančaftu, že se maká, dokud se nepískne. Penalty raději rozebírat nebudeme z úcty k našemu mládí. :-) Každopádně bod, který Bříza ukrojila, nás nechával v klidu, neb jsme měli stále příjemný náskok. Následovaly tři vítězné zápasy, které však nebyly nijak lehké, protože se samozřejmě na lídra každý chce vytáhnout, ale zvládli jsme je. A najednou to tu bylo… zápas o první místo. My, jako lídři okresu, jsme vyrazili do Mladotic porazit místní Sokol s tím, že máme 2 body náskok. Stačila by nám i remíza a prohra na penalty, ale my chtěli víc, chtěli jsme prostě vyhrát. Zápas byl pro většinu z nás novinkou i v tom, že prvně, a věřím, že ne naposledy, jsme hráli před vyprodanou „arénou“. Z Tlučné dorazil celý autobus fanoušků, a ještě pár minut před výkopem byli v přesile. Pak však začali místní vylézat z lesů a kukuřičných polí a rázem se poměr v ochozech vyrovnal. Následoval nádherný, tvrdý, avšak férový zápas, který se prostě a jednoduše musel líbit všem. Bohužel jsme prohráli 2:1, i když jsme v poslední minutě snížili a rozhodčí, nevíme, z jakého důvodu, nám prostě už nedal šanci se ještě o tu plichtu porvat. Škoda, ale objektivně uznáváme, že o ten fous byly Mladotice lepší. Každopádně atmosféra byla fantastická a tímto bychom ještě jednou rádi všem fanouškům i vedení za vypravený fanbus poděkovali. V kabině převládalo zklamání, ale i zdravé naštvání, že zbylá tři kola prostě urveme a děj se vůle boží. To se také stalo, ale bohužel pro nás, Mladotice už si to také pohlídaly a na konci soutěže byly o ten bodík lepší. Postup si tedy zajistily Mladotice a my museli čekat. Zvěsti však již pár dnů před koncem hovořily tak, že bychom to kvůli odstupujícím týmům měli dokázat jako nejlepší klub z druhého místa ze všech okresů Plzeňského kraje. A nakonec se tak i stalo. Byli jsme tam! Každopádně 26 zápasů, 22 výher, 3 prohry a 1 remíza s celkovým skóre 83:23 (kdy jsme měli o parník nejlepší obranu) svědčí o oprávněném postupu.

Musím říci, že za celý průběh sezony jsme si to zasloužili a vše nám i dost nahrávalo. Mladí kluci z dorostu nám neskutečně pomáhali a kdykoliv nastoupil někdo z lavičky či právě zmíněný dorostenec, nepoznal se rozdíl, maximálně k lepšímu. A ještě se nám vyhýbala velká zranění. Ale abych nebyl jen pozitivní, několik nešťastných událostí během sezony bylo. Lehčí zranění si přivodili dva hráči, paradoxně při rozcvičce před zápasem. Nebudu se rýpat v tom, jak se to stalo :-), ale i to svědčí o tom, že nikdo nic nevypustil za žádných okolností. A poslední nešťastná událost je, že nás asi nemá rád správce v Manětíně. Nejen že dostali šestku, ale podle mě do dnešního dne nenašli po našem zápase ztracený balon. K rozehrávce přímého volného kopu se tam tehdy postavil jistý Dominik Černý (celou dobu jsem nechtěl nikoho jmenovat, neb jsme prostě byli a jsme jeden tým, ale tady jsem musel), že prý to nejlépe kope. Vzdálenost cca 18 m… rozběh … placírka… následná výška střely cca 25 m a dolet vzdušnou čarou někam k náměstí.

Taková byla postupová sezona – dřina, tým, výkony a hlavně zábava a dobrá atmosféra. Věřím, že taková bude i sezona následující (zatím 2 výhry a skóre 10:3) a hlavně, že se nám také podaří vyprodat i místní arénu. Myslím, že si to všichni zasloužíme, protože když se kolem sebe rozhlédnu i teď každé úterý a čtvrtek, vidím o rok zkušenější, a ještě kvalitnější tým než loni. Základna je tu neuvěřitelná, tak si toho važme a pojďme si to společně užít.

Martin Seidl